(...) Francouzský literární debutant Olivier Bourdeaut svým Čekáním na Bojanglese v roce 2015 připomenul, že se i dnes dá napsat kniha, která svým naturelem vyvolá ducha tak trochu Vianovy Pěny dní nebo částečně i spirit Zazi v metru Raymonda Queneaua. (...) A tak se pozoruhodná kniha rozběhne a její kouzelná atmosféra táhne jako na vodítku. Obdivovat se dá stylizace saturninovského dandyovství, nádherně subtilní společenská podvratnost, nonsensové situace, příkladná bezstarostnost. Synek své omamně svobodomyslné rodiče obdivuje, přebírá od nich všechny ušlechtilé a odtabuizované návyky, ale je také později krutě překvapen, když všeobecnou zábavu kazí takové věci jako berňák či nemoc. Kniha Čekání na Bojanglese má kromě humoru a bujarosti také velmi vzácnou noblesu, jemnost a jemnou křehkost. Je to jeden nádherný poetický sen, který si i s opravdu těžkými starostmi ví rady bez běsnění a tragických citoslovcí, protože každá trampota má svou mez a deska s písní Niny Simone je stále připravená na talíři gramofonu. Olivier Bourdeaut napsal velmi osobní knihu, právě proto, že vůbec není o jeho rodině. Neúspěšnému francouzskému pětatřicátníkovi nešla celoživotně karta.