Jak to napsat a nebýt krutá? První dvě třetiny knihy jsem přemýšlela, co že to má být za žánr. Hlavní hrdinkou je traumatizovaná čtyřicátnice Laura s jizvami po popáleninách, které se narodila mrtvá dceruška. Policista, Lauřin spojenec, je vysportovaný čtyřicátník, vdovec s "pekáčem buchet na břiše" a pubertální dcerou trpící ztrátou maminky. Dobrý základ pro průměrné dílo červené knihovny. Do toho zasněžená krajina švédského venkova se zámkem a zámeckým pánem, jezerní vílou, bývalým úspěšným rockerem a hipísáckou tetou, která by byla zřejmě jedinou sympatickou postavou, kdyby však kniha nezačínala její smrtí. V první polovině knihy je největším dramatem tetin poklidný pohřeb, kam ten, kdo měl přijít, nepřišel, pátrání po tom, kdo krmí po smrti tety její kočku, a zamyšlení na téma "kdo zakládal požáry opuštěných stavení a vraždil ovce před třiceti lety?". Asi tak čtyřikrát hrdinka sama pro sebe konstatuje, že tetina smrt asi nebyla pouhá nešťastná náhoda, protože to někde uvnitř sebe cítí a na hladině jezera přeci plaval ten ručník... Tak že by to nakonec byla detektivka? Kdo ale vydrží tři čtvrtě knihy (pravda, je třeba trocha masochismu), dočká se finále ve stylu Zimmermanovy Hodiny pravdy: "Já nejsem tvůj otec, jsem tvůj syn". Zimní oheň jsem dočetla jen proto, že jsem skutečně nechtěla věřit, že by konec mohl být tak pitomý, jak indicie nasvědčovaly. A byl ve skutečnosti ještě mnohem uhozenější! Jediný, kdo zůstal tím, kdo skutečně je, byla snad jen ta nebohá kočka, kterou někdo včas připravil o život. Ufff! Tak tohle byl absolutní propadák!

Zimní oheň je stejně jako dvě předchozí knihy v sérii, velmi dobře napsaný, velmi vzrušující, velmi svižný a zcela nepředvídatelný. A bohužel jsem knihu nemohla odložit, takže to bylo velmi rychlé.
Knihu rozhodně doporučuji všem, jak milovníkům detektivek, tak také těm, kteří detektivky nečtou. Protože to je mnohem víc než jen zločinný román.