Už antičtí filozofové věděli, že nejúčinnějším nástrojem výuky je dialog. A protože to ví i Michael Třeštík, předložil téma poznávání výtvarného umění jako dialog dvou lidí - dospělého/zkušeného s dítětem, které se s uměním teprve seznamuje a poznává jeho základní principy. K úspěšně vedenému dialogu jsou potřeba alespoň dva - jeden to dělá a druhý se nechá. Čtenář je zde však v pozici "naslouchajícího", který se časem může stát tím, kdo bude znalosti předávat dál a já věřím, že díky této knížce se naučí znalosti o umění předávat dál řada lidí. Třeštík totiž dokázal srozumitelně a pomocí příkladů formulovat to, co je pro výtvarné umění charakteristické, ale zároveň to řada lidí nedokáže pojmenovat. Ve své knize, která je na našem trhu jedinečná, zároveň ukazuje cestu jak si o umění povídat s dětmi a jak jim ukázat možnosti vnímání toho, co nebyli donedávna zvyklé sledovat, tedy například obrazy či plastiky. Velmi dobrá je volba reprodukcí, o kterých se dialog vede - bez výjimky jde o díla české provenience uložená v Národní galerii nebo jiné dostupné instituci, takže si umím představit, že se s knihou dá jít popovídat třeba do Veletržního paláce. Kniha tedy přímo vybízí zajít do galerie výtvarného umění a tam si popovídat o tom, co vlastně vidíme a jaké to v nás vyvolává pocity. Rozhodně doporučuji všem, kdo se ať s dětmi, či bez nich, zajímají o výtvarné umění, protože jim může odhalit nové obzory a poskytnout pohled zkušeného výtvarníka.