U knih zachycujících hrůzné téma (např. holokaust, válku, nedemokratické režimy) se jaksi automaticky očekává, že čtenáře chytnou za srdce, a pokud ne, tak je to surovec, necita, cynik. Námět není špatný (nepochopitelný postoj SSSR ke snahám Červeného kříže zprostředkovat výměnu válečných zajatců a jeho dopady na lidské osudy), ale pojetí mě jaksi nezaujalo. Hlavní postavou je mladý muž, který si po přistěhování do nové země a nového bytu (společně s malou dcerkou, která se narodila tři měsíce po klinické smrti své matky - už to má čtenáře drásat, ačkoliv to pro příběh samotný nemá žádný význam) nechá vyprávět životní příběh stařenky, která po všech přetěžkých životních zkouškách žila už jen proto, aby se mohla omluvit za jakousi domnělou křivdu způsobenou náhodné osobě. Forma a vypravěčský styl mi prostě nesedly, a tak otevřeně říkám, že kamarádovi bych to ke čtení nedoporučila.