Přečetl si knihkupec z Brna

Německý vojenský historik Wolfram Wette se v knize věnuje problematice záchrany Židů za II. světové války vojáky německého Wehrmachtu. Konkrétně se věnuje Rotmistru Antonu Schmidovi. Tento voják rakouského původu byl po narukování do armády odvelen do Vilniusu, kde byl jmenován velitelem shromaždiště rozptýlených vojáků. Zde se stal svědkem vraždění Židů a rozhodl se, když se na něho obrátili, že se jim pokusí pomoct. Pomocí katolického faráře Andrease Gdowského z kláštera Ostra Bramma obstaral několika lidem falešné identity. Desítky Židů zaměstnal v dílnách mu podléhajících a mnoho z nich odvezl nákladními auty do Białystoku, kde jim podle jeho mínění, hrozilo v dané situaci menší nebezpečí než ve Vilniusu. Za tuto činnost byl ovšem Anton Schmid v lednu 1942 zatčen, odsouzen a 13. 4. 1942 popraven.
Wolfram Wette v knize zmiňuje i jiné vojáky Wehrmachtu, kteří zachraňovali pronásledované Židy. Pokouší se přijít na to, co je k tomu vedlo a ukazuje, jak byly tyto jejich činy vnímány po válce. Popisuje nám, jak byla manželka Antona Schmidta ještě v době války perzekuována jako vdova po zrádci a jak musela po válce bojovat, aby jí byla přiznána penze po manželovi.
Činy Antona Schmida a ostatních zachránců z řad vojáků nebyly po válce brány jako hrdinské, ale spíše naopak. Situace se v jeho případě začala měnit v polovině 60 let, kdy v roce 1967 obdržel jako první voják německého Wehrmachtu posmrtně titul Spravedlivý mezi národy. Ovšem trvalo mnoho dalších desítek let než Německo a Rakouskou zrušilo vojákům tresty, ke kterým byli odsouzeni z období nacistické justice. A snad již dnes je na ně pohlíženo jako na hrdiny, i když oni sami se za hrdiny nepovažovali, protože činy, které vykonali, brali jako samozřejmost.