Pan Dzuro vypráví své zkušenosti a zážitky z balkánské války během devadesátých let, kde byl pověřen rolí vyšetřovatele. Dozvíme se o válečných hrůzách, ale také o bezzubosti mezinárodního tribunálu. I přes tyto skutečnosti se autorovi jako prvnímu podařilo zatknout jednoho z tamních politiků a vydat mezinárodnímu soudu. Kniha je psána fakticky a věcně. Je určena všem, které zajímá moderní historie.

Popravdě řečeno jsem asi čekala víc. Nedozvíte se tolik o samotných zločinech, jako spíše o procesu jejich vyšetřování ze strany Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, což jako administrativní procedura logicky nemůže mít náboj dobrodružných románů. K tématu doporučuji spíše knihu Wojciecha Tochmana Jako bys jedla kámen, která mnou otřásla. Neříkám, že mezinárodní tribunál neudělal svou práci, ale při čtení knihy jsem se nemohla ubránit otázce, proč proboha OSN nedokáže nikdy nic řešit tak, aby se válečným zločinům předešlo, proč dává svým mírovým jednotkám mandát, který jim umožňuje zlu pouze mlčky přihlížet. Pokud Vás téma působení OSN v Jugoslávii zajímá, doporučuji např. skvělý britský film Válečníci. Pokud Vás zajímá spíše téma neplodné diplomacie OSN při předcházení porušování lidských práv, doporučuji knihu Romea Dallaira Podat ruku ďáblovi o působení mírových jednotek UNAMIR ve Rwandě v době genocidy, k níž s přihlížením OSN docházelo právě v době, kdy byla s velkou parádou zahájena činnost Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. A jak si OSN následně poradila s tou Rwandou? Když už byly mrtvých statisíce a svět se právem ptal, jestli se s tím vážně nedalo něco dělat, ustanovil Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu.

Neuvěřitelné, jaké hrůzy se děly tak nedávno, tak blízko odsud, mezi tak podobnými lidmi, jako jsme my. „Rekreace u moře“ už nikdy nebude stejná. Syrová, věcná, napínavá kniha. Ale přináší i naději, že tahle zdlouhavá, mravenčí snaha o spravedlnost má smysl.

Kniha „Vyšetřovatel, Démoni balkánské války a světská spravedlnost“ Vladimíra Dzura přináší svědectví o nelítostné občanské válce v zemích bývalé Jugoslávie, zejména o důsledcích války a způsobu, jakým se s nimi vypořádala světská spravedlnost. Není výpovědí o epizodě z historie cizího státu, která se nás netýká. Je svědectvím o temném úseku lidských dějin jako takových, bez ohledu na teritoriální lokalizaci konfliktu, protože zločin nezná hranice. Bratrovražedný boj v bývalé Jugoslávii vyrůstající z kořenů vzedmutého nacionalismu a rozpoutaný z národnostních šarvátek nemůže být nikdy dostatečně pochopen a už vůbec ne ospravedlněn. Zůstává proto mementem pro celé mezinárodní společenství. A v těchto intencích je třeba přijmout i Dzurovo zpracování.
Knihu nenapsal historik, ani spisovatel, nýbrž přímý účastník vyšetřování válečných zločinů z úřadu hlavní prokurátorky Mezinárodního trestního tribunálu v Den Haagu. Přesto matérie a způsob, jakým je podána, po přečtení několika prvních stran nenechají nikoho na pochybách, že drží v ruce unikátní literární počin.
Kniha je vyprávěním českého vyšetřovatele, který ve službách mezinárodního orgánu téměř deset let umožňoval průchod spravedlnosti tam, kde ji „démoni války“ zadupali do země. Téma není opravdu lehkým žánrem ani pro autora, ani pro čtenáře jako příjemce. Zatímco příjemce je spíše pasivním čekatelem na emoce, které v něm příběh vyvolá, zpracovatel dává všanc svoje schopnosti a dovednosti, kterými mu fakta a zážitky zprostředkovává. Dzuro nejenom sděluje, ale především sdílí. Bez citu pro psychologii, strategii, analytické myšlení a srozumitelné vyjadřování by se neobešel. Výhodou autora je, že na stejných schopnostech je postaveno i jeho profesní založení. Tím získává nad zpracovateli děl podobného žánru nepochybný náskok. Autorství vyžaduje kus odvahy a ani ta mu z titulu profese nechybí.
Od ostatních děl přinášejících svědectví z historie, ať již dávné nebo, jako v tomto případě, nedávné, se Dzurova kniha odlišuje hned v několika aspektech: v osobnosti autora a jeho reflexi, nevšedním uchopení těžkého tématu, mnohovrstevnatosti zpracování, plastičnosti předávaných informací a přísně střežené autentičnosti líčených událostí. To vše je na pozadí historického faktu dotaženého osobními zkušenostmi, prožitky a postřehy autora, ale i dalších významných osobností, které měly co do činění s tribunálem nebo správou postižené země, a pracovní povinnosti je svedly s autorem dohromady.
Exkluzivita zpracování spočívá v promyšlené sendvičové koncepci. Obsah servírovaný v několika vrstvách činí příběh přístupnějším a stravitelnějším pro mimořádně široký okruh čtenářů. Kdo chce, může klouzat po povrchu a příběh vnímat pouze jako reportáž z míst, kde tisíce „jugoslávských“ občanů narazily na bezpráví, aniž by kde našly zastání. Knížka uvede do jádra problému každého, kdo projeví zájem blíže pochopit, co se vlastně v zemích bývalé Jugoslávie stalo. Zájemce o problematiku bezpečnosti čeká zajímavý vhled do práce vyšetřovatele Mezinárodního trestního tribunálu, který je denně vystaven nebezpečí života, je připraven v nepohodlí čelit novým výzvám, proniká do mnohdy jedinečných vyšetřovacích postupů, musí držet na uzdě emoce, ať již pracuje s lidskými ostatky nebo pozůstalými, a kterému se díky zkušenostem navždycky srovná pořadí životních hodnot. Odborník na problematiku Balkánu a stejně tak historik zajásají nad možností doplnit si běžnou teorii o konkrétní pravdivé příklady s vysokou výpovědní hodnotou a mírou autenticity. Dostatek prostoru k zamyšlení nad obsahem najde také právník, pokud bude sledovat např. způsob zacházení s lidskými právy nebo soudní proces. Běsnění válečných zločinců, kteří ještě včera sloužili životu, např. jako lékaři, spravovali veřejný sektor nebo byli jen poklidnými sousedy svých dnešních obětí, má zcela jistě někde příčiny, které by mohly zaujmout psychology.
Kniha je koncipována, jak pro odborníka na balkánskou historii nebo problematiku války, tak pro laika, kterého nenechává napospas hutnému textu. Geniálním nápadem autora bylo vložit do příloh rejstříky institucí a osob, díky nimž má usnadněnu práci s textem úplně každý. V tomto ohledu kniha může klidně aspirovat na učebnici a být citována v rámci odborných pramenů.
Příběh má i svoje emoční vymezení. Bude rezonovat s milovníky napětí, dobrodružství a detektivních příběhů. Dalo by se předpokládat, že těžké a chmurné téma bude v hledáčku pozornosti mužů. Muž a válka jdou dohromady. Ženská veřejnost po prvotní nedůvěře, zda je schopna nechat na sebe působit tak niterně zraňující téma, jakým jsou zvěrstva páchaná na lidech, se ke knize nakonec rovněž přimyká právě díky všudypřítomným emocím.
Dzuro je rozený vypravěč. Ve spojení se schopností vtisknout příběhu i čtivost, tak vzniká čtenářsky přitažlivé dílko, které na pozornost působí jako magnet. Řeč vypravěče je velmi barvitá a místy připomíná scénář. Čtenář díky detailními popisu „ze široka“ vidí scénu plasticky jako na filmovém plátně. Příběh nepostrádá gradaci a dramatičnost, proto si ho lze v určitém výseku představit i jako námět na zfilmování či rozhlasové vysílání. O otevřenosti autora a jeho připravenosti být čtenáři k dispozici i mimo rozsah knižního zpracování svědčí zveřejnění jeho elektronického kontaktu.
Dzuro obstarával svědectví a podílel se na zajišťování důkazů k předvedení osob odpovědných za masakrování tamního bezbranného obyvatelstva. Bylo by obvyklé, kdyby v příběhu vystupoval jen jako pasivní pozorovatel a popisovatel dějů. Události jej však v reálu katapultovaly do role autora scénáře k zatčení válečného zločince Slavka Dokmanoviće za podíl na týrání a likvidaci více, jak dvou set lidí, na farmě v Ovčaře. Čtenář je vtažen do labyrintu dechberoucího příběhu o mnoha neznámých, do příprav, plánů, úvah i vlastní realizace na „první dobrou“. Vypravěč se nevyvyšuje. Splývá v ději a po „vyšetřovatelsku“ zajišťuje autenticitu sdělovaného tím, že nechá za sebe promlouvat raději skutečné aktéry událostí, jako svědky válečných zvěrstev z řad obyčejných lidí, soudce a obhájce u tribunálu či samotné zločince. Přesto neunikne pozornosti svým přesvědčivým a nekompromisním postojem ke spravedlnosti ve jménu památky tisíců zbytečně usmrcených lidí, na exhumaci jejichž těl se podílel. Tak jako spravedlnosti dal kus sebe, tak také hodně ze sebe vložil do knihy. Obojí je znát. Úspěšným zatčením válečného zločince, prvním od Norimberských procesů, a jeho předvedením tváří v tvář soudu, pohnul malým kolečkem v obrovském soukolí dějin. Tam, kde se zastavil na pár let čas, dal malý, ale dostatečný impulz k tomu, aby začal znovu tepat v rytmu naděje. Ve spolupráci s dalšími zainteresovanými na objasňování trestných činů v době války ukázal světu, že „to prostě jde“. Bez velkých ovací a ocenění se zařadil zpět do davu. Bývalý český kriminalista, posléze vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu a nyní vedoucí pracovník na půdě OSN. Patriot ve službách mezinárodních orgánů, jehož životní cesta je sama o sobě příběhem. Autor prvotiny, která se stala bestselerem, a v neposlední řadě adresát několika desítek pozitivních ohlasů od veřejnosti laické, odborné i z okruhu politiky.
Souhrnně lze konstatovat, že kniha je odborně ukotvená, srozumitelná a má jasnou obsahovou strukturu. Komunikační otevřeností si získává čtenáře. Zachovává nezbytnou míru odstupu od sledovaného děje a snaží se pochopit smysl historických událostí v jejich kauzalitě. Kniha vyšla v době, kdy zpracovávané téma bylo společensky vysoce aktuální s ohledem na nedávno padlé rozsudky Mezinárodního trestního tribunálu. Jakkoli dějiny mohou v budoucnu změnit pohled na události, přesto utrpení lidí a marnost nad ztrátou tolika životů zůstanou stejné. Kniha je obsahem nadčasová a mezinárodní. Je počinem ve prospěch propagace lidských práv, šíření myšlenky mírového soužití a rovného přístupu ke spravedlnosti.