Podobné tituly

Nikdy nebudu mít “všechno v pořádku”. No a co?

Oddechová knížka? Ano! Oddechnete si, že v tom nejste sama. Lehké čtení? Ano! Váží jen 292 gramů, takže si ji klidně můžete přibalit do batohu nebo palubního kufru na dovolenou. Zdání však klame...

Barbora Šťastná vystudovala scenáristiku na FAMU, pracovala jako novinářka píšící o filmu, stala se editorkou v časopisu ELLE a nyní působí jako šéfredaktorka časopisu Moje psychologie. S manželem a dětmi žije v Praze na Žižkově, ve volném čase kreslí, plete, běhá, cvičí jógu, anebo si alespoň plánuje, že s tím začne. Již sedm let píše svůj Šťastný blog, do kterého zaznamenává “výsledky testů nejrůznějších způsobů jak být šťastnější”.

Svůj literární debut si odbyla ve čtyřiceti letech vydáním Šťastné knihy. Zdá se, že to bylo šťastné rozhodnutí, protože po roce přišla na řadu kniha Jak jsem sebrala odvahu a letos, po dalších dvou letech, zatím poslední vydání blogových článků Dobrá tak akorát.

Při čtení o pozitivním myšlení, zdravém životním stylu, nejhorším spolujezdci ze všech lidí na planetě (hádáte správně, ano, je to manžel), o tom, zda být hodná znamená být blbá, o mateřství, partnerství, přátelství, prokrastinaci, prachu pod gaučem… jsem se často usmívala. Častěji jsem však měla pocit, že si o autorčiných životních peripetiích nečtu v její knize, ale ve své hlavě. Skutečně jsme na tom všechny “stejně”? Opravdu všechny “zvládáme teorii všeho”, ale máme velké problémy ji uvádět do praxe?

Není mnoho těch, kteří dokáží psát o obyčejných životních situacích tak, že vás přinutí přemýšlet o vlastním životě a navíc vás přimějí podívat se na sebe a své blízké z “lepšího úhlu”. Barbora Šťastná to umí skvěle.

Str. 170
Kapitola Přestaňte se omlouvat za to, že existujete.
Myslím, že příliš často se omlouváme za něco, za co bychom ve skutečnosti chtěli spíš poděkovat.
Říkáme “promiň, že jdu tak pozdě” místo “děkuju, žes na mě počkala”.
“Promiň, že tak plácám páté přes deváté” místo “děkuju, že se mi snažíš porozumět”. …
Když říkáme “promiň”, zdůrazňujeme svou chybu, upozorňujeme na svou nedostatečnost. Zkrátka připoutáváme pozornost k sobě. … Zato když řekneme “děkuju”, je to o tom druhém. O tom, co pro nás udělal, o tom, jak on je dobrý a výjimečný. Dáváme mu tím malý dárek, kousek radosti.

Vydavatel na svých stránkách sice uvádí, že kniha je vhodná pro čtenáře od 15 let, ale myslím, že užít si ji mohou pouze čtenářky, které už mají něco odžito. A mimochodem, i mužům by určitě prospělo nahlédnutí do “neznámého” života žen.

PS: Za větu “Byla jsem zřejmě jediná ze všech lidí, co znám, kdo nesledoval seriál Sherlock a nezamiloval se do Benedicta Cumberbatche” jsem už už chtěla ubrat jednu hvězdičku. Ale na druhou stranu má autorka hlubokou pravdu v tom, že “Nedělat to, co dělají všichni, zkrátka přináší jisté tiché, klidné, možná trochu podivínské, ale o to větší potěšení”. :)