Příběh se čte celkem snadno a rychle, působí dost reálně a uvěřitelně. Ale mám z něj velmi rozporuplné pocity, nijak zvlášť mě nezaujal. Připomíná spíš psychologickou studii myšlenek a chování člověka samotáře zmítaného strachem a sebelítostí. A i když se hlavní část odehrává v době války a v souvislostí s ní, ta postava by zjevně měla problémy v životě v jakékoliv době, jen trochu jiné a asi ne tak viditelné, ne tak fatální. Což asi není úplně můj šálek kávy. Měla jsem z toho dojem, jako by se autor nejspíš chtěl vypsat z nějakého rodinného příběhu nebo příběhu někoho jiného, který mu někdo vyprávěl. Rozhodně nedoporučuji jako oddychovou četbu na dovolenou nebo po práci, pokud se u něčeho chcete odreagovat. Potěšit může zřejmě jen někoho, kdo hledá příběh k zamyšlení nebo k psychologické analýze, protože myšlenky člověka v obavách jsou popsány velmi podrobně.

Témata zločinu a trestu či viny a odpuštění byla v knihách zpracována bezpočtukrát. Není to lehké téma a kdo ví, jak bych se v podobné době, vymknutéz kloubů, sama zachovala... čili kdo je bez viny, hoď kamenem.
V této knize je do nelehké situace postaven hlavní hrdina Marek, který (snad z nedostatku větší odvahy, snad z osobní pohodlnosti) zůstává v zaměstnání, kde začali úřadovat Němci a pro které píše úderné, agitační pamflety oslavující Třetí říši. Co ho čeká po válce, je nasnadě. I když se své svědomí snažil utišit rádoby „hrdinskými“ činy, v očích ostatních Čechů zůstal nadále kolaborantem.
Tento Markův příběh se dozvídáme z jeho deníkových záznamů, které náhodou objeví dcera jeho bývalé manželky. A zde to začíná být zajímavé, ba napínavé. Všemu totiž přihlíží rodinný přítel Tonda, člověk ohebný v každé době, „křivák“ k pohledání. Jeho prostřednictvím je totiž krásně vidět, jak lehce se dá historie překroutit, upravit podle toho, jak se to komu hodí. Jak snadno uvěříme lžím kamarádů, protože kolikrát zní milosrdněji nebo prostě proto, že to je v danou chvíli příjemnější.
Kniha zůstává na konci nedovysvětlena, není jasné, jak to bylo „doopravdy“, ale v hloubi duše to čtenář podvědomě moc dobře ví, cítí rozuzlení. Tedy aspoň mně se u toho nervozitou kroutily palce… a o to to bylo silnější.
Jediné, co bych příběhu vytkla, je forma deníků, kdy byla jen těžko uvěřitelná jejich přílišná popisnost až poetičnost, užití přímých vět či dvě časové roviny. Ale kdo ví, třeba si někdo takový deník píše.