Vážená redakce, musím poděkovat, že jste ve formátu epub umožnili nahlédnout do titulu pana Vadima Petrova. Již několikrát jsem si knihu chtěla přečíst, ale vždy jsem zaváhala. Až nyní mi to nedalo, koupila jsem si titul a hned jsem začala číst. Vážení, fantastický příběh a inteligentní zpracování. Kniha je skutečně minořádně zajímavá a hlavně zpracované téma člověku trochu doplní běžné znalosti kolem listopadu 1989 a dále. Krátce řečeno Muž, který nevrhá stín opravdu stojí za nahlédnutí. Děkuji.

Muž beze stínu aneb Čím mě potěšila kniha Vadima Petrova

"Falšování je téma, kterým jsem zcela uchvácen. Falešné stopy nás mohou donutit věřit tomu, čemu oni chtějí, abychom věřili. U této věci skutečně neexistuje žádná teoretická horní hranice. Jakmile jste jednou otevřeli dveře teoriím o falešném, vstoupili jste do zcela jiné úrovně skutečnosti. Je to výlet, ze kterého není návratu. A myslím, že je to zdravý výlet, pokud to neberete moc vážně."
Phillip K. Dick

"Hlupáčkové, nezáleží na tom, že se to nestalo až do důsledků. Důležitý je, že se to mohlo stát."
Gustáv Prouza, film Světáci


První verze knihy Vadima Petrova Muž, který nevrhá stín, jež se v listopadu 2015 objevila v mé e-mailové schránce, měla - zpětně hodnoceno - s finální podobou mnoho společného; přesto se od ní výrazně lišila. Zřejmě velmi rychle vychrlený text připomínal poněkud nevyrovnaný pokus o jednak místy zadumanou, místy ironickou autobiografii okořeněnou několika téměř bulvárními historkami, a jednak špionážní román. Švy, které obě linie držely pohromadě, nebyly chvílemi nijak pevné a výsledek působil do jisté míry nesoudržně. Přesto jsem knihu přečetl na jeden zátah, aniž bych se na jediný okamžik nudil a autorovi jsem za několik dnů sdělil, že podle mého nejhlubšího přesvědčení musí v započaté práci pokračovat. Vůbec jsem totiž tehdy nepochyboval o Vadimových literárních vlohách - byť jim do té doby neumožnil výrazněji se projevit - a o jeho schopnosti autocenzury, která mu nedovolí zveřejnit text, za nímž si nebude na sto procent stát. Jaksi automaticky jsem rovněž předpokládal, že síly, které jsem považoval za podstatné a jejichž působení bylo patrné již u tohoto prvního pokusu, totiž autorova upřímnost, schopnost sebeironie, skepticismus, bohaté životní zkušenosti a zejména opravdová snaha některé věci si v sobě utřídit (a možná i zcela přerovnat) a sdělit to - a pouze to - co považuje za podstatné, nakonec nabydou vrchu. To vše jsem si ale tehdy nechal pro sebe a po (doufám) slovech podpory čekal trochu netrpělivě na další verzi či pokračování. Místo toho mi po delší odmlce Vadim pouze naznačil, že se rozhodl jít na věc odjinud. A pak, po mnoha měsících, jsem obdržel pozvání na autogramiádu hotové knihy.

Mezi počáteční a konečnou verzí knihy je jeden rozdíl, který do značné míry determinoval její podobu - zmizel z ní (samozřejmě pouze zdánlivě) Vadim Petrov a s ním i vyprávění v první osobě, a hlavní postavou se stalo autorovo alter ego: muzikant, zvukař, stěhovák a špion s „typicky“ českým jménem Nathan Kassis. Na této šťastné změně lze, myslím, naznačit alespoň částečně autorův přístup k autobiografické složce příběhu, potažmo celé knize. Protože jde v zásadě o špionskou historii, jejím ústředním hrdinou nemůže být nositel obyčejného jména; tradice Jamese Bonda prostě zavazuje. Velmi nezvyklé cizokrajné jméno současně působí trochu jako zcizující prvek, jímž jako by autor neustále čtenáři naznačoval, že jde o fikci. Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že se autor „Nathanem Kassisem“ drobátko posmívá sám sobě a kdybych chtěl dokonce freudovsky přemítat, hledal bych v neobvyklosti použitého jména případné zasuté vzpomínky na posměšky, jejichž obětí se možná autor v dětství stával kvůli vlastnímu nezvyklému jménu. Er-formou a - ostentativně, byť zdánlivě - fiktivním hrdinou si autor navíc (aniž bych jej podezříval z pouhých náznaků alibismu) do značné míry rozvázal ruce, pokud jde o případnou budoucí nelibost některých reálných vedlejších postav, ve finální verzi ostatně důsledně opatřených pseudonymy. To, že autor sám sebe nahradil vlastním alter egem, mu také pomohlo získat kýžený odstup či nadhled a umožnilo celý děj pročistit - něco z toho, co možná bylo zajímavé u Vadima Petrova, je zkrátka pro příběh Nathana Kassise zcela nepodstatné. Za zmínku stojí rovněž fakt, že v našem reálném světě nejen existuje osoba jménem Nathan Kassis, ale že tento člověk dokonce překvapivě... Ale ne, nekažme autorovi jeho kruhy.

Autorova změna přístupu má, kromě jiných, jeden významný důsledek. Příběh ztratil na původně zdůrazňované autobiografičnosti, která jej, domnívám se, zbytečně zatěžovala a hlavní hrdina, byť nadále zůstal ústřední postavou, se stal jakýmsi kukátkem, čočkou objektivu či zrcadlem, jehož prostřednictvím čtenář sleduje mimořádně zajímavý úsek moderních československých a poté českých dějin. Hlavním předmětem knihy tak pro mne nejsou jednotliví hrdinové a jejich osudy, ale samotná doba, jíž postavy a zápletky - včetně oné ústřední, případu červené rtuti - dodávají chuť, vůni a barvu. Díky tomuto přístupu dokázal autor podle mě oněch několik málo let vylíčit na relativně malé ploše neobyčejně ostře, plně a přitom natolik srozumitelně, že je zvládne prostřednictvím jeho textu „prožít“ či „procítit“ i dnešní teenager.

Pobavila mě spousta drobných méně či více nenápadných žertů a žertíků (kolik asi čtenářů „spolklo“ automaticky jméno mluvčího ruského velvyslanectví?) a mozaikovitý způsob vyprávění, jehož si příznačně povšiml i jeden ze zasvěcených recenzentů, bývalý příslušník české zpravodajské komunity Jan Schneider. Čím mne však autor potěšil mimořádně je lehce inzitní dojemnost autorova (Nathanova) všudypřítomného nevěřícného údivu týkajícího se jeho vlastní zpravodajské kariéry a prostředí, v němž se shodou okolností ocitl; ten neodbytný a nezasvěcencům těžko popsatelný či vysvětlitelný pocit znám totiž velmi důvěrně.

Osobně považuji za velký klad knihy také odkazy na pasáže z dobových médií, jimiž autor rafinovaně buduje pocit „reality“ a „reálnosti“, a to do té míry, že ve svém závěru se kniha vlastně stává jakousi literaturou faktu. Jen si říkám, kdo ze čtenářů si autentičnost dobových (či údajných dobových) zpráv alespoň namátkou ověřil...

Hra totiž zůstává hrou. Čtenář může k Vadimově ironické a sebeironické autobiografické hře s prvky mystifikace přistupovat jakkoli. Může uvěřit každému slovu, protože vše v této knize může být pravdou. Zavilý lovec pravdy může dokonce trávit desítky hodin nad čtvrt století starými zprávami a pokoušet se dešifrovat mnohdy (záměrně) průhledné pseudonymy a krycí jména a hledat záznamy dobových událostí. A samozřejmě lze knihu číst jako ryzí fikci, protože pravdou v ní nemusí být zhola nic. Každý si přijde na své, ovšem téměř každý zůstane nakonec více či méně nespokojen - jedni kvůli nejistotě, nakolik je pravdivá, druzí přemítáním, co vše je v ní fikcí. Jako vodítko doporučuji pravidlo pronesené v žertu během křtu knihy: vše banální je vyfabulováno, vše absurdní je čistočistá pravda.

Za to nejpodstatnější však považuji následující: Vadim Petrov napsal knihu. Vlastně jinak - knihu může v dnešní době vyprodukovat kdekdo. Vadim Petrov však vytvořil literární dílo a k dlouhému seznamu toho, čím v životě byl či stále ještě je - muzikantem, hudebním dramaturgem, zpravodajcem, poradcem premiéra, tiskovým mluvčím, koučem - může dle mého názoru plným právem připojit i profesi SPISOVATELE. Upřímně gratuluji.

Marlboro Grants, bývalý pracovník dejvického White House