(...) V průrvách autorčina pohledu jsou k vidění vážné věci, ale oproštěné od patosu velkých slov. Nic tu nebolí existenciální dramatikou. Nic se tu nekácí, nikdo tu nebojuje, a přece se tu mluví o věcech přesahu, které se dotýkají každého z nás. Po dlouhé době se objevily básně bez špetky post-moderního nihilismu. Rozechvívají, ale smysluplně a dostředivě. Dávají prožít jemné otřesy, které lze ustát. Nad to těší svou civilností, třebaže jde také o verše milostně-lyrické. Básně Niny Karen vás překvapí haptickým prožitkem těla a duše. Jde tu i o váš svět. A jde tu i o vaši cestu naboso.
Na stránkách nakladatelství Le Fay Monika jsem se dočetl o důvodu vzniku této sbírky přibližně asi toto: Chtěla jsem si koupit nějaké dobré básně, ale žádné jsem v knihkupectví nenašla, tak jsem si je musela napsat sama. Čtu poezii od studentských let, četl jsem i životopisná díla o některých velikánech v této oblasti, ale s takovým vyjádřením o vlastní tvorbě jsem se dosud nesetkal. Jako vtip to vtipné není a jako skutečnost? Básníkům, ostatně umělcům obecně sluší pokora. Toto není zdravé sebevědomí autorky, to je megalomanská domýšlivost. S hipsterskou poezií jsem se dosud nesetkal, jako o stylu psaní se k ní nemohu vyjadřovat. Jestli vypadá jako Naboso, obejdu se bez ní. Cítím z ní neupřímnost, snahu o originalitu za každou cenu. Je tam několik jednotlivých dobrých veršů , které slibují dobrou báseň. Nestane se tak, jakoby pokračování napsal někdo jiný. Mluvím jen o svých pocitech. jestli je to nějaký módní směr, třeba zaujme, obzvlášť snoby. Sbírka má být otevřenou výpovědí o vnitřním světě ženy. Necítím to tak, básním nevěřím, nemají duši, spíš souzní s důvodem, proč autorka vůbec píše. Její odůvodnění mne děsí.
Jsem z početné rodiny, obklopen ženami s bohatým vnitřním světem. Byl jsem zvědav na vnitřní svět ženy, píšící básně. Zklamala mne. Je to psáno na efekt, místy příliš šroubovitým způsobem. Místo otevřenosti, což měl být asi úmysl, cítím přetvářku. Je to jen můj názor, myslím, že ve světě, kdy se často prosazuje efekt za každou cenu na úkor skutečných hodnot může tato sbírka naopak uspět. Já vnímám věrohodně vnitřní svět ženy například v básních Markéty Procházkové, ty jsou psány srdcem.
Sbírka básní Naboso otevřeně vypovídá o křehkosti a zároveň síle žen, o jejich vnitřním světě, ve kterém je těžké se někdy vyznat. V každé z básní naleznete sebe samého, někdy stočeného do klubíčka, tiše trpícího a někdy s bojovně vystrčenou bradou plného síly. Básně se vám vryjí hluboko pod kůži a už tam zůstanou. Jejich kouzlo vás omámí. Čtěte!
