Přečetla si knihkupkyně z Přerova

Představte si Vlny Virginie Woolfové – onen nepřerušovaný proud postřehů, pocitů, drobných vytržení: ono mistrovské dílo literární polyfonie. A teď si představte, že by se namísto v našem světě – světě zelené a rudé – odehrávala Woolfové kniha několik stop pod zemí, pod nánosem červivé hřbitovní hlíny. Tak nějak by se dalo charakterizovat jedno z vrcholných děl irské literatury, modernistický román Hřbitovní hlína. V tomto břitce vtipném (a mistrně přeloženém) díle nepotkáte živáčka: všechny hlasy totiž patří mrtvým. Ó Cadhainova vize posmrtného života však není nikterak povzbudivá – posmrtný život je zde líčen jako učiněný očistec: nekonečný sled hašteření a drobných půtek, v němž každý promlouvá především a pouze za sebe. Ovšem, kdo by se nesmál, když je to taková hlína!