S knihou 2666 je to podobné jako s Kunderovou Nesmrtelností. Jedním dechem ji dočtete, postavy, osudy i místa se vám propojí a vy máte chuť jít do toho znovu. Už jste poučeni, všechny dobře znáte a najednou si ještě víc užíváte souvislosti, náznaky, aluze. Abych nepěl jen chvalozpěvy - i když se v páté kapitole kruh částečně uzavře, čekal jsem přece jen ještě hutnější zakončení. Ale možná se to všechno ještě změní, až knihu podruhé dočtu. Právě finišuji s první kapitolou o čtveřici literárních vědců pátrajících po osudech spisovatele Archimboldiho. Právě tato část popisující každodenní život kritiků, jejich milostné vztahy a přátelství patří k nejsilnější kapitole románu. Roberto Bolaňo je každopádně zjevení v současné světové literatuře. 2666 vykazuje hodně podobné rysy jako knihy Umberta Uca - zvlášť Foucaltovo kyvadlo. Na rozdíl od Eca nevyžaduje Bolaňo vysokou čtenáři erudici a humanitní vzdělání, ale "jen" absolutně pozorné čtení. Od skvělého zážitku může část lidí odradit jen rozsah a váha knihy.