Podobné tituly

TEORIE MODERNÍ ARCHITEKTURY 2.0
recenze Tomáš Vích, srpen 2018

Kniha „Sjednocená teorie architektury: Forma, jazyk, komplexita“ (vydání v angličtině 2013) amerického teoretika Nikose A. Salingarose navazuje na myšlenky sjednocené vědy 30. let, na podněty hnutí hippies 60. i New Age 80. let a na současné poznatky evoluční biologie, neurověd, matematiky a fraktální geometrie. Překlad a nově bohatě fotograficky ilustrované a rozšířené vydání brněnského teoretika Martina Horáčka navazuje na jeho předchozí knihu „Za krásnější svět, tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století“ (2013) www.respekt.cz/delnici-kultury/manual-ke-krasne-architekture a přináší nám do Čech již jeho druhou publikaci podobně velkoformátového kalibru na křídovém papíře. Jedná se o další významné dílo s logicky seriózním a uceleným pojetím architektury, jak nám ji dnešní věda nabízí. Salingarosova „sjednocená teorie“ je učebnicově radostným čtením pro všechny opravdové milovníky architektury.

Kurz přirozenosti
Kniha je didakticky názorným kurzem sjednocené teorie architektury členěným na jednotlivé lekce pro středně pokročilé a pokročilé čtenáře. Předpokládá se rámcová znalost slohů a historických období stejně jako povědomí, že současná architektura není v dobré kondici a příliš často rezignuje na své základní přirozené funkce, které má plnit. Spolu s Vitruviem jmenujme základní formuli architektury: pevnost, účel a krásu. Salingaros znovuobjevuje přirozený jazyk forem, radost z přírody, biofilii vycházející z fyziologických potřeb člověka, vrozenou náklonnost k fraktálnímu stupňování měřítek, kdy autenticky osobně zažíváme rozdíl, když je něco malé hezké a pro zábavu, nebo střední a prakticky běžné, nebo když jsme konfrontováni s něčím velkým a komplexně nás přesahujícím, co nás současně děsí a okouzluje. Postupně jsme lekci od lekce zasvěcováni do skutečnosti, že lidská města jsou svého druhu korálové útesy či termitiště a že pokud nesplňují 15 základních vlastností podle Christophera Alexandra, jehož je Salingaros následovníkem, tak prostě nejsou životu přátelská. Jmenujme namátkou některé pro názornost: 1. odstupňovaná měřítka, 3. výrazné okraje, 6. dobrý tvar, 9. kontrast, 12. ozvěny, 15. neizolovanost. To vše spolu měkce a synergicky vytváří celistvou komplexitu našeho světa tak, aby nám byl jasný a srozumitelný. Bez těchto fyziologicko mentálních vlastností jazyka forem nám zůstává architektura nesrozumitelná a cizí, neživá a mrtvá. Jsme-li s ní konfrontováni, jakože dnes a denně jsme, zvyšuje v nás lidech, chápaných Salingarosem jako živé organismy, fyziologický stres, který nás vede k zoufalství a nutí nás dělat divné věci pod heslem zoufalí lidé dělají zoufalé věci. V lekci ve 12. týdnu kurzu pochopíme, jak ornament stimuluje lidskou inteligenci a že je zločin uzavírat živé bytosti do karteziánských klecí nekonečných rastrů bez konce a začátku. V druhé části knihy dojde na praktické kolektivní statistické měření a klasifikaci jazyků forem, kterou bych sám rád někdy absolvoval v širším studentském kruhu. Velice by mne zajímalo, jak lze prakticky metodicky absolvovat přechod ze subjektivního vnímání určité architektury na její objektivní hodnocení. Zda konfrontace osobních úhlů pohledu náhodného seskupení pozorovatelů vytváří celkově komplexní 3D vizualizaci, či je jen hromadou střepů nespojitých reflexí. Nebo je jen další tendencí z mnoha? Tato osobně zažitá zkušenost by pro mne byla velmi inspirativní.

Asociace
Knihu o sjednocené teorii architektury jsem četl na dovolené v létě 2018 v trullu v olivové zahradě nedaleko města Alberobello v jižní Itálii. Pokrokoví věrozvěsti moderní architektury Adolf Loos, Corbusier a Mies van der Rohe by se divili, že právě jejich středomořsky inspirovaná vize zdravé moderní architektury stojící na poznatcích vědy, sociálního inženýrství a hygienických normách světla a vzduchu skončí na nedostatku pokroku a lidový tradicionalismus se osvědčí po sto letech industriálního experimentování jako moudrá metoda stavění. Nefunkční funkcionalistická města zacpaná auty, nehospodárné výškové prosklené domy, neestetické karteziánské krabicové struktury uniformních anonymních sídlišť bez měřítka a z ošklivě degradujících umělých stavebních hmot, to je realita, se kterou jsme dnes konfrontováni po celém světě. Ideálem je opět maloměsto krátkých vzdáleností, kde auto nepotřebujeme, tradiční místní domy z kamene, cihel, dřeva s okny, střechou a komínem jak ve středověku. No to je konec... Architekti a stavební inženýři mohou své vzdělání hodit do koše. Ale pozor, není to naopak? Vzpomeňme si, nepřišla přece intelektuální avantgarda na přelomu 19. a 20. století s koncepcí osvobození se od dogmat maloměšťáckého kýče, nepohodlných a nezdravých pseudohistorických přežitků náhodně nesmyslného kombinování libovolných stylů posledních 1000 let? Nechtěla lidem zpřístupnit čisté a světlé byty, vrátit jim lidsky přímý vztah k prožívané skutečnosti, vůně světa, barvy a hudbu vesmíru? Živou poezii doby vymknuté ze zkostnatělých kloubů? Že nás ten rokenrol trochu převálcoval a jsme zase tam, kde jsme byli, tedy konzervativní maloměšťáci ve svých navoněných pixlách, které ten velký bublající a vonící svět více děsí než přitahuje? A není to náhodou jeho přirozená vlastnost, že velký svět je opravdu velký, malý je směšně malý a ten náš střední je nám na míru a pro radost? Možná je právě to ta lekce, kterou nám 20. století udělilo, že si máme vážit a hledět své vlastní lidské míry a přirozenosti a vytvářet života schopné formace, které budou synergicky a v souladu se světem prosperovat. Nepřišel Jan Patočka ve 30. letech se svou filozofií přirozeného světa, hippies s mírem a láskou v 60. a New Age v 80. letech s respektem k matce Zemi a ke kosmickým rituálům? Není přirozené, že naše zdraví fyzické i duševní je mantinelem, který určuje hranici mezi životem a smrtí? Po zvážení všech pro a proti mi vychází, že Salingaros a Horáček nás navádí jak ztracenou družici avantgardně správně na sjednocenou komplexní a globální cestu vpřed a jsou věrohodnými nositeli toho dnes nejmodernějšího představitelného světonázoru, Moderny 2.0, která nahradí příliš plochou a technokraticky schématickou Modernu 1.0 našich prvních modernistů, stejně jako naopak příliš komplikovaně nesrozumitelnou kritickou či projektivní teorii přežívajících postmoderních neomodernistů. Čest jejich památce!


Tomáš Vích, srpen 2018