Do Starých mistrů jako by dal Bernhard veškeré své černobílé výkřiky – tentokrát ovšem surové a snad poprvé neztlumené přivíráním očí, kterými v jiných knihách čtenáře udržuje při životě. Již tolikrát zmiňovaná Bernhardova snaha přiblížit se svými texty natolik, že svému posluchači pomalu ubírá vzduch a nafukuje tak svá sdělení do dusivých rozměrů, je v „mistrech“ dovedena do krajnosti. Autorova přítomnost je v této knize patrná víc, než v jakékoliv jiné. Nahota „ hlavního hrdiny“ Regera a jeho maskované odřeniny vystupují na světlo v dokonale vykreslené podobě přirozené lidské touhy zapomenout na vlastní zoufalství. Druhý konec „ podkovy“ představuje muzejní zřízenec Irrsigler . Na první pohled pravý opak Regera (slabý, nesamostatný, protivný věčným papouškováním myšlenek svého intelektuálně vyspělejšího společníka)se nakonec projevuje jako silnější článek parazitického vztahu. Kdo je na kom ve skutečnosti závislý? Kniha plná bolesti – ze samoty, absence dokonalosti, neschopnosti pohlížet sám na sebe. Ztroskotání jako spojovací prvek Bernhardova díla. Stojí za přečtení:)