Slunečnice je románový debut bloggerky a redaktorky časopisu Marianne Kláry Mandausové. Vypráví příběh Kristiny, redaktorky v ženském magazínu (jaká náhoda), kromě toho však také milující matky, manželky a kamarádky. Zní to báječně, jen kdyby tak den měl víc hodin. Skloubit jedno s druhým a nikoho přitom nezanedbat totiž není ani tak těžké, jako přímo nemožné. Kristina se s tím pere po svém a i přes permanentní skluz, věčně pokecanou košili a spánkový deficit, má věci jakž takž pod kontrolou. Aspoň to tak vypadá.

Pak ale na horách s rodinou narazí na bývalou lásku Štěpána, který se s ní před patnácti lety rozešel. Bylo by to asi úplně neškodné setkání, nebýt toho, že Kristina ty kopačky stále úplně nepřenesla přes srdce. Ví to i její manžel Pavel a začne s ním cloumat žárlivost. Nebo strach. Nejspíš obojí.

Kristinin život tak během pár minut nabere úplně nový směr. Jenže vypadnout ze zavedeného rytmu je při jejím tempu docela problém. Muž, kterého považovala za svou životní lásku, s ní nemluví, zato ten bývalý je ukecaný až na půdu. A kde se tu vzal ten třetí a proč s ní flirtuje? Achjo. Všechny jistoty jsou fuč, roztály jako polárkáč v letním parnu. Tedy až na Kristininu lásku k dcerce Magdaleně, nejsladšímu stvoření pod sluncem. S tou nepohne nikdo a nic. NIKDY.

Slunečnice je romantický příběh bez ústředního páru. Je to romantický příběh o Kristině, o ženě v nejlepších letech, která myslela, že už jí život ničím nepřekvapí – že už to má všechno vyřešené. Při čtení jsem si občas říkala, do jaké míry je asi Slunečnice autobiografií. Možná vůbec, možná zcela – kdo ví? Klára Mandausová má každopádně léta praxe a je to znát. Žádné klišé se nekoná. Příběh má stejně rychlé tempo, jako Kristinin život, což funguje skvěle, a i když si Kristina prochází složitou životní fází, autorka nám její radosti i strasti servíruje s lehkostí a vtipem zkušené fejetonistky.

Na Slunečnici je však ze všeho nejkrásnější její poselství – že totiž změna neznamená konec. Nic nezůstává stejné, a ještě že tak. Nejmilejší letní čtení, ve kterém se určitě najdete. Víc takových příběhů, prosím.

Pod názvem Slunečnice Kláry Mandausové (vydala Mladá fronta), se skrývá příběh na téma, že nikdy nemáme nic vyřešeno, i když si to myslíme, že vždycky se může objevit někdo, nebo něco, co začne všechno nahlodávat a to i když už všechno hotové a vyřešené mít chceme. Tím spíš, že žijeme v době, kdy je všechno neustále v pohybu, tedy i vztahy a právě ty jsou jádrem tohoto románového debutu, které jej okořeněný vším, čím život oplývá.
Kapkou akce, humoru,deprese, lásky i romantiky. Autorka téhle celkem svižné prvotiny, jejíž text svou odsýpavostí připomíná chvílemi až filmový scénář, je sice novým objevem na českém literárním poli, ale co se týče psaní, je Klára Mandausová ostřílená novinářka – o tom se ostatně můžete přesvědčit každý měsíc na stránkách časopisu Marianne, pro který píše.
Možná proto má stejné zaměstnání i hrdinka jejího románu Kristýna, do níž se tak promítlo i něco z novinářského života. Ať už skutečného, nebo nadsazeného. Jen asi s tím rozdílem, že témata článků v Marianne, které píše Mandausová jsou zajímavější, než ty, které muselo zpracovávat její alter ego. Jak moc však koresponduje autorka se svou hrdinkou, vědí jen ti nejbližší, v každém případě se její Kristýna nejvíc ze všeho podobá legendární zmatkářce Bridget Jonesové. Stejně jako ona, je totiž i Kristýna sympatickou, byť často plačící královnou vtipu i chaosu. A podobně jako ona je také nenapravitelně romantická, zde ovšem s tím rozdílem, že už má jedno dítě a je vdaná.
Zatímco Bridget hledala muže, Kristýna už jednoho má. To lze považovat za začátek problému, neboť k tomu má i bývalou lásku, která jí straší v srdci a podezřívavého manžela. Což je směs, která samozřejmě hrozí samovznícením. K odpálení stačí málo. Lyže. Tahle Kristýna, totiž moc ráda lyžuje a právě lyžování může za všechny potíže. Kdyby totiž Kristýna nelyžovala, nepotkala by na sjezdovce právě onoho svého bývalého, manžel by neměl důvod žárlit a nic by se nestalo. Kristýna sice po žádné bokovce ani jiném vztahu netouží, ale nikdo jí to nevěří a manželovo odtažité chování ji jednak vhání do mnohem širších pochybností, druhak do zdravotních problémů a nakonec i do náručí jiných mužů. I když až do poslední chvíle spíše na platonické rovině, neboť i na nevěru musíte mít nejdřív čas a hlídání.
Ačkoliv v příběhu figuruje několik mužů, vedle kterých se Kristýna jak ta Slunečnice snaží otáčet za sluncem, - trochu machistický šéf, nekomunikující uražený manžel, tajemný rozevlátý fotograf nebo nezapomenutelná první láska - o nich to vlastně nakonec vůbec není.
Nevím, jestli to autorka zamýšlela, ale ze Slunečnice se na druhý pohled tak trochu abstrahuje příběh ženy jako archetypu a jejího přístupu k lásce. V příběhu jej prezentují čtyři ženské věky. První je šestiletá dcera Magdalena, která řeší svou první lásku k chlapci od sousedů s bobřími zuby, který miluje hady a pavouky a tak se je nejdřív snaží milovat taky, než zjistí, že jsou i jiní milovníci (a mimo to, díky postavě Magdalény je text příjemně proložen vtipnými hláškami). Druhou ženou je kolegyně Stela, která ještě věří na velkou lásku, a chce se vdávat, kdyby ovšem ten švédský lékař odpovídal na smsky. Třetí ženou je matka a babička, žena nad věcí, která si stejně lakuje vlasy i když jde sáňkovat a sbírá telefonní čísla všech zajímavých mužů. A na konec vypravěčka, mladá matka Kristýna, žena v nejlepších letech, která si už nedělá si iluze, ale stále dokáže ocenit fungující vztah. Slunečnice je jednoduše románem pro ženy o ženách jehož hlavním poselstvím je to, že muži sice mohou přicházet a odcházet, ale děti a matky vždycky zůstávají.
(Když jsem knihu četla, nevím proč, ale pořád mi nešly z hlavy tyhle filmy - Ženy (USA 2008), Ženy v pokušení (ČR 2010) a díky dětským hláškám dokonce i filmy od Marie Poledňákové.)
PS : Ideální kniha na prázdniny, na víkend, na pláž apod.; na vlastních dětech je pak možné si testovat, kolik vtipných hlášek jsou schopné vyprodukovat během dne ony; zároveň se dá začít hypoteticky uvažovat, jestli by u vás měla vaše někdejší velká láska ještě šanci či zda se případně někde nemotá někdo úplně nový a zajímavý, letní odpoledne si zkrátka žádají své (knihy). ;-)

Kritika sice není předmětem recenze, takže na okraj - moc dialogů, moc vypjatých emocí (hlavně pláče!) a málo hlubších popisů, někdy až moc fejeton. Ale to je čistě otázka vkusu.

K přečtení téhle knihy mě vedla zvědavost – Kláru Mandausovou můžete znát jako blogerku, novinářku a redaktorku časopisu Marianne. Do psaní románu se však pustila poprvé. Zajímalo mě tedy, jak se popere s formou delší, než je novinový sloupek. A rovnou mohu napsat, že se s ní poprala skvěle. Vznikl neuvěřitelně lidský, milý a vtipný příběh obyčejné ženy.
Hlavní hrdinka Kristina má, zdá se, všechno v životě srovnané a bezproblémové. Milujícího manžela, krásnou zdravou dceru, kamarádky a k tomu vysněnou práci redaktorky. To všechno do chvíle, než na horách potká svou dávnou lásku, Štěpána, který jí vždycky oslovoval „Slunečnice“, plánoval s ní budoucnost a nakonec jí opustil. Setkání s ním v Kláře zaseje semínko pochybností, zda si pro život opravdu vybrala toho pravého. Brzy se objeví na obzoru další muž a semínko dál klíčí. K tomu přidejte neustálou snahu uspět v práci před mladšími kolegyněmi (které nemusejí zůstávat doma s nemocným dítětem nebo šít po nocích kostýmy na maškarní ve školce), snahu být skvělou mámou, manželkou, kamarádkou…. Je toho prostě trochu moc. Moc i na zvířecího psychologa, v jehož ordinaci Kristina nakonec skončí.
Žádného vážného, depresivního čtení plného naříkání nad životem se ale bát rozhodně nemusíte. Autorka vše popisuje s nadhledem novináře a vtipem a lehkostí fejetonisty. Text plyne, ani nevíte jak, a vy se vlastně od začátku do konce usmíváte, i když to zas tak k smíchu není, a jen si říkáte „To znám, to znám a tohle taky znám…“ Všetečné otázky šestileté dcery, bláznivá kamarádka hledající toho pravého i šéf, kterého byste nejradši nakopali do zadku – a k tomu pořád dokola ta láska. Je fajn si přečíst o tom, jak tohle zvládá někdo jiný. A to čtení je tak příjemné a milé, že jsem byla najednou na konci knihy a bylo mi líto, že už ji nemůžu číst dál. Pokud hledáte úsměvné, ale zároveň pravdivé čtení o normální ženě dnešní doby a jejích starostech, pusťte se hned do čtení!
Přeju všem příjemné čtení a usměv na tváři.