Podobné tituly

Na knihu mě lákala slibná anotace a vydařená obálka, Johna Katzenbacha jsem do té doby neznala. Musím bohužel říct, že pro mě to bude asi poslední kniha tohoto autora, ale tak… nikdy neříkej nikdy. Na čtení jsem se těšila, ale musím přiznat, že jsem knihu skoro nemohla dočíst, a když už jsem jí konečně dolouskala, vůbec jsem netušila, co o ní napsat. Příběh je věnovaný dvěma postavám, které už nemohou být rozdílnější. Tím prvním – a asi nejdůležitějším – aktérem je šestnáctiletá vzdorovitá Jennifer, která opakovaně utíká z domova od své matky a arogantního otčíma, který se v ničem nevyrovná jejímu zesnulému otci. Druhou postavou je profesor psychologie Adrian Thomas, kterému byla diagnostikována závažná choroba a on se tak zmítá v takové podivné agónii vlastní diagnózy. Chystá se na své otřesné chátrání a smrt, a zároveň se díky nemoci vrací do své minulosti, k zesnulému bratrovi, manželce a synovi. Že je to už v tenhle moment docela zamotaný? No, on je Katzenbach trochu taková snovačka americká. (Pozor, biologický exkurz. Tohohle pavouka jsem si fakt dohledala v encyklopedii hmyzu a pavoukovců, abych mohla relevantně poukázat na to, jak šíleně Katzenbach snová svůj příběh. :)) Zpátky k ději – Jennifer při jednom z jejích útěků unesou dva cvoci (fakt magoři). Jediným svědkem je profesor Thomas, který zrovna plánuje svoji sebevraždu, ale zmizení Jennifer mu vrtá hlavou a rozhodne se, že jeho vlastní neštěstí musí počkat. Umane si, že Jennifer najde. A jestli mu něco můžu přiznat, pak je to vytrvalost a originalita. Profesor se tak nějak nacpe do policejního vyšetřování, ve kterém o něj nikdo nestojí, a právě při práci s inspektorkou Collinsovou se setkává se sexuálním delikventem, se kterým vytvoří tu nejneobvyklejší dvojici pátrajících. Všemi možnými cestami, včetně těch nelegálních, pak začnou Jennifer hledat ve změti sexuálního násilí, nechutné pornografie a smrti. Víc nemůžu říct, abych nespoilerovala. Co se příběhu týče… No, Pullitzer z toho asi zrovna nebude. Na začátku se děj strašným způsobem táhne. A to tak, že i ten chemický začátek Marťana mě bavil víc. Tady je to fakt strašně pomalé a jak se po dočtení knihy ukáže, ten milion odboček a drobných epizod a vysvětlování je úplně zbytečný. Valná většina vedlejších příběhů je naprosto postradatelná a postavy ani děj žádným způsobem nerozvíjí – byť to asi je účel. Tak po dvou třetinách / třech čtvrtinách to Katzenbach rozjede a najednou se kniha čte úplně sama. Zmizí odbočky, profesorovo rozjímání nad minulostí a stavem jeho mysli, nejrůznější bezvýznamné epizodní příběhy, a najednou příběh jede jako po másle. Když si odmyslíte ty kudrlinky, které autor po příběhu různě rozvěšuje, je to zajímavý námět a zpracování není vůbec zlé. Jenže pak přijde epilog, a Katzenbach to celé totálně zabije. Někdy je fakt lepší nechat příběh doznít a nešroubovat na něj za každou cenu fenomenální závěr. A když jsme u těch negativ… Ty postavy! Bože můj, myslela jsem, že vyletím z kůže. Postavy jsou opravdu schizofrenní – v tom smyslu, že jedna je zvládnuta naprosto precizně a druhá působí jako výsměch. Na jedné straně stojí Jennifer, jejíž charakter považuju za nosnou část příběhu. Její osud, myšlenky a chování se podle mě povedly fakt na jedničku s hvězdičkou. A že to nebylo jednoduché. Jennifer jakožto oběť ústředního zločinu je napsaná naprosto geniálně, vše je uvěřitelné. Na to, že postava samotná skoro nepromluví, nám toho sama Jennifer o svém osudu poví spoustu skrze své myšlenky, chování a rozhodnutí. Zkrátka, Jennifer nemá chybu. Pak tu máme trochu klišé postavu profesora Thomase, který podle mě utrpěl právě těmi nejrůznějšími epizodkami. Jasně, čtenář chápe, že profesor je nemocný, že strádá a že navíc i blouzní. Ale vystavět veškeré jeho činy na rozmlouvání s mrtvolami mi přijde trochu nespravedlivé – zvlášť proto, že profesor je i navzdory své nemoci odhodlaný a odvážný chlap. Přisuzovat jeho rozhodnutí téměř výhradně rozhovorům s těmi, které dříve miloval, mi vůči němu přišlo nespravedlivé a poněkud ho to zdiskreditovalo. Je sice evidentní, že na to všechno přišel sám, ale ta jeho berlička v podobě zemřelých milovaných mi místy připadala násilná. Samozřejmě je to ale vcelku dobré vykreslení toho, jak jsme na jednu stranu silní a na druhou stranu svoje milované potřebujeme i v momentech, kdy už tu nejsou, protože jsme silní díky nim. To je ale už moc filozofické rozjímání a mohli bychom tu taky být do rána a bádat. Dalšími postavami jsou samozřejmě pachatelé. Jestli měli působit jen vyšinutě, tak dobrý. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že v nich chtěl mít autor i něco hlubšího, a to se mu zakomponovat příliš dobře nepovedlo. Navíc jsou po celou dobu příběhu úplně geniální a na konci se dopouští totálního amatérismu, čemuž se pak samozřejmě těžko věří. Sexuální delikvent, který pomáhá profesorovi, je vcelku zajímavá postava – jenže na rozdíl od jiných charakterů zcela nerozvinutá. Ten text, který Katzenbach věnoval profesorovu rozjímání, mohl klidně dát delikventovi a hned by to bylo zajímavější. Jeho motivace při hledání Jennifer totiž určitě nejsou čistě dobrosrdečné, ale tohle všechno autor jen naznačuje. Vzhledem k tomu, že příběh byl vyprávěn z několika pohledů, právě delikventův by se docela hodil a rozhodně by nebyl navíc. Tady přišla, co se postav týče, první velká chyba. Ovšem tou největší zůstává inspektorka Terri Collinsová. Inspektorka Collinsová je téměř neuvedená postava, její život poznáváme asi tak v pěti větách. Její rozhodnutí jsou často nepochopitelná. Je váhavá a podle mě vůbec nepřemýšlí jako policajt. Neustále se ohlíží na to, aby někoho neurazila, aby v někom nevzbudila falešný dojem, aby neřekla moc ani málo… Za celou dobu toho moc nenadělala a byla zkrátka taková planá. Hledání Jennifer, byť její zmizení bylo podezřelé, vzdala skoro okamžitě, a i když jí několikrát doslova cvrnkla do nosu skutečnost, která teorii o útěku nenahrávala, žádná velká reakce nepřišla. Navíc, sakra, policie má přece prostředky jak pátrat po zmizelých lidech – rozhodně lepší než odsouzený delikvent a praštěný profesor. Možná to byl cíl, vykreslit inspektorku takhle nemožně, aby profesor Thomas díky ní vypadal mnohem akčnější. Katzenbachův styl psaní je podobně jako jeho postavy schizofrenický. V některých pasážích čtenář text hltá a příběh krásně odsýpá. A najednou se vše změní a Vy nemůžete pomalu přečíst ani celou kapitolu, jak děsivá nuda to je. Celkově bych to shrnula takhle: Katzenbach není špatný vypravěč, ale je to ten vypravěč, který když Vám povídá o tom, jak potkal u regálu s jogurty paviána, tak nejdřív uvede, kdy do obchodu šel, co měl na nákupním seznamu a co si oblékl na sebe. Tudíž v momentě, kdy se dostane k paviánovi, ho už samou nudou vlastně ani neposloucháte. Katzenbach má dobré nápady, ale neumí je prodat. Což je samozřejmě problém, díky kterému budu hodně váhat, zda si přečtu ještě nějakou z jeho knih. Anotace jsou lákavé… ale to byla i ta na Co bude dál.

„Existují místa, která uspokojují neobvyklé zájmy. Velice temná místa. Do těch byste jistě nechtěl vstoupit.“

Charakteristika internetu v podání jednoho zvráceného hrdiny čerstvé novinky amerického spisovatele Johna Katzenbacha přesně ukazuje, o čem je jeho nový román z roku 2012 „Co bude dál“ (orig. What Comes Next). Internet je dneska naším druhým domovem, ve kterém najdeme snad všechno, po čem prahneme. Kdo vytrvale na webu hledá, dokáže najít místa, které skutečně uspokojí i ty nejneobvyklejší zájmy. A tisíce internautů na celém světě jsou ochotni za takové věci platit. Jsou to věci, které jsou většinou daleko za hranicemi morality a zákonnosti. A o tom je Katzenbachův thriller.

Příběh se odehrává v poklidném universitním městečku, kde kromě nějakých přestupků spojených především se studentským životem, něco jako závažnou kriminalitu neznají. Pro šestnáctiletou Jennifer se ale toto změní. Je násilně unesena za bílého dne uprostřed poklidné čtvrti, když se právě rozhodla radikálně změnit život útěkem ze své rodiny. Jediný člověk, který si zmizení pěkný dívky všiml, je penzionovaný profesor zdejší university Adrian Thomas, jenž se právě dozvěděl fatální lékařskou diagnózu o své blízké budoucnosti. Je vdovec, sám bez rodiny, a proto si říká, že „veškerou pomoc, kterou budu potřebovat, mám přímo doma, pana Rugera poloautomata 9 mm.“ V tomto psychickém rozpoložení se nakonec ale jako poslední věc v životě rozhodne zjistit, jestli ta dívka nastoupila do bílé dodávky dobrovolně či ne, když poté nečekaně prudce zrychlila a zmizela v zatáčce. Zatím neví, že se Jennifer stala obětí dvojice sadistů, kteří ji pod označením Číslo 4 odvezli do skrýše, aby se stala hlavní hrdinkou brutální webové reality show Cobudedál.com.

Jak v jednom interview Katzenbach řekl, v jeho příbězích se vždy snaží postavy z psychologického hlediska popsat do hloubky. Není třeba příliš akčních, krvavých či jinak brutálních popisů. To vše dokáže navodit v čtenářově mysli jen náznaky. Jeho pojetí thrilleru, vyvolání ve čtenáři napětí a trochy té hrůzy, není založeno na vizuálních popisech lidské bestiality, ale na psychické rovině. To je podle mne skutečné thrillerové umění. Docílil toho skrze psychické pochody člověka, který se dostal do špatných míst u špatných lidí. Popisem jeho hrůzy z věcí budoucích, z bolesti a beznaděje, až možná konečné touhy po rychlé osvobozující smrti. K tomu si dopomohl i snahou popisovat děj z pohledů jednotlivých aktérů. Především profesora Thomase, jehož rozpoložení „okořenil“ komunikací s mrtvými blízkými, a pak samotnou Jennifer. A snad vrcholem ponurosti jsou kurzívou psané postřehy lidí, kteří se s chladnou bezcitností dívají na webu na její utrpení.

„Co bude dál“ není jako zběsilá bystřina, ale jako silná, hluboká a notně temná řeka, která vás polapí a stáhne až na temné dno (lidské duše).

Tento výborný thriller v překladu Jiřího Kobělky vydalo na jaře 2013 nakl. Domino.