Podobné tituly

Život je příliš krátký na to aby člověk četl průměrné knihy a stejně se to má s jídlem, je třeba si v obou směrech dopřát si to nejlepší, píše na svých internetových stránkách polský publicista Robert Maklowitz, který je ve své domovině uznávaným píšícím a degustujícím gurmánem. Původně vystudovaný právník a historik, nyní také novinář – labužník má dnes v polské televizi vlastní pořad Kulinární cesty Roberta Maklowitze a na téma gastronomie vydal už desítku knih. Což by pořád nebylo nic tak pozoruhodného, neboť jídlo je dnes v módě a zabývá se jím kdekdo, ale co je v tomto případě jedinečné je Maklowitzův přesah směrem ke kulturní historii, jejíž součástí je i kuchyně. Poprvé gastronomii s historií spojil na stránkách Krakovské pobočky Gazety Wyborczej, do jejíž přílohy začal zkraje devadesátých let minulého století psát články o gastronomii zaniklého mocnářství. Na jejich základě pak vznikla i knížka - C.K. Kuchnia (C. K. Kuchyně). Tahle kniha se, jak název napovídá, zaobírá jednotlivými národními kuchyněmi obsaženými v monarchii a nabízí jak konkrétní recepty, tak sleduje vzájemné obohacování a ovlivňování. C. K. kuchyně – to je totiž kuchyně maďarská, rumunská, bulharská, česká i dalmatská. A tak dále. Je jasné, že toto téma má v sobě velký potenciál a jde zároveň o zajímavou kulturní studii (byť je to i kuchařka s recepty). Vždyť i česká kuchyně je založena na vlivech které přicházely z různých míst mocnářství a které se mezi sebou mísily v rámci velké monarchie. Díky tomu máme v Čechách guláš, štrúdl i řízky (a skoro si neumím představit, co by české kuchyni bez všech těch kulturních obohacení zbylo – možná tak ovocné knedlíky, kulajda a brambory na loupačku; i kořeny naší kuchyně tedy leží v Rakousko-Uhersku), jejihž výskyt je v podstatě jedinou spolehlivou hranicí kulturní oblasti (jak naznačil Václav Cílek). K tomuto - určitě i pro nás zajímavému - tématu se Maklowitz opět vrací v knize Café Museum, která zatím jako jediná z jeho prací vyšla v češtině (vydalo Dokořán v překladu Pavla Weigela). Maklowitzovi se v tomto případě podařilo skloubit všechny své oblíbené aktivity - kulinární požitky jak s historií, tak s cestováním, takže je tento soubor postřehů svérázným cestopisem po zemích někdejšího Rakousko-Uherska. Je to nejen cesta za jídlem, ale i za národy, jejich dějinami i kořeny. Už sám název knihy je proto symbolický – Café Museum, to je slavná kavárna právě ve Vídni, s interiery navrženými Adolfem Loosem. Tady také putování začíná. S Maklowitzem si čtenář projde nejen vyhlášenou restauraci Drei husaren, kam vás nepustí bez saka, navštíví Café Havelka ale i vídeňské noční bary, aby zjistil, že se tam od dob monarchie moc nezměnilo. Pořád je tu stejná míchanice národů jako kdysi - chorvatský barman, slovenská kapela a české prostitutky. V Rakousku je dále třeba věnovat pozornost také vínu a je dobré vědět, co obsahuje liptauer, kterým tu k vínu dostanete v nadívaných paprikách. Pak už se jede jen dál na jih a kulinární cestopis, protýkaný reáliemi a historií balkánského světa jako špíz, pokračuje. Maďarsko, Dalmácie, Rumunsko, Bulharsko, Srbsko… Maklowitz zavede čtenáře do maďarských lázní i na zabijačku mangalice, v Transylvánii mezi někdejší německé přistěhovalce a v Dalmácii na ostrov Molat, který kdysi navštívil i Tito. Každá země je něčím zajímavá, v každé je to všechno podobně po svém, i guláš tak má několik variant, ale co mají společné je pálení vlastního domácího alkoholu. Maklowitz se vůbec netají nákloností k středoevropským ovocným a jiným destilátům a čtenář se tak naučí, že v Rakousku se pije domácí brandwein, v Chorvatsku rakija, travarica či pelinkovac, v Maďarsku pálinka, na Slovácku slivovice, v Rumunsku cujka a v Bulharsku pliska. Přičemž se nemůže vyhnout popisu úskalí převozu většího množství vzácného alkoholu přes všechny možné hranice. Co v knize nenajdete – zmínky o polské kuchyní. Jak sám autor přiznává, nedokáže se dlouhodobě živit jen tím, co vynalezl jeden národ a proto často vyráží jinam, aby uslyšel jiný jazyk, okusil jiný alkohol a pojedl jiný druh polévky. Proto si ostatně také pořídil dům v Dalmácii….
Koho tato kniha bude bavit: milovníky jídla a pití, Maďarska, Dalmácie a Balkánu vůbec; též ty, kdo se zajímají o historii zemí bývalého Rakousko – Uherska.
Na okraj: zajímavé postřehy; a velmi podnětné téma, ke kterému se v Čechách moc nemáme, protože si myslíme, že štrůdl a guláš jsou českého původu. Chyba.