Od tohoto autora jsem si toužila něco přečíst už dlouhý čas, ale až nedávno jsem si konečně pořídila několik jeho knížek. Jako první čtení jsem zvolila povídkový soubor Panoptikum. Jak shrnout mé dojmy - čekala jsem asi hotové zázraky. A nedočkala jsem se. Nepochopte mě špatně. Panoptikum je dobrá kniha. Fakt dobrá. Jedná se o povídkový soubor, který celkem obsahuje šestnáct příběhů. Společným jmenovatelem každého z nich je skutečnost, že se jedná o opravdu kvalitně napsanou detektivku se zajímavou zápletkou. Ale - já už jsem detektivních příběhů načetla spousty, a tak čím dál více hledám někoho, kdo mi vyrazí dech, kdo mě posadí na zadek a pak na mě kouká, směje se a říká si "to zíráš, co?". A toho se mi nedostává. Ani Deaver to bohužel úplně nezachránil, některé příběhy byly fakt průhledné, ale musím samozřejmě přiznat, že několik z nich mě překvapilo. Panoptikum tedy není vyrovnaný soubor. O překvapení není nouze, ale některá z nich čtenář detektivek a thrillerů prostě bez problému odhadne. Několik příběhů proto podle mého názoru zapadá do proudu detektivních příběhů, se kterými se běžně setkáváme. Ovšem samozřejmě, že některé příběhy Vám naopak doslova vyrazí dech. Pár bych jich ráda opravdu vyzdvihla, protože jsou naprosto špičkové. Po fanoušky stalkingu je tu Nádherná. Opravdu moc moc doporučuji. Povídka skončila tak, jak bych nikdy nepředpokládala - právě zde se konalo asi největší překvapení. Na samém konci jsem si myslela, že už to mám a ono houby. Skvělou povídkou byl Trojúhelník, pojednávající o lásce, žárlivosti a hranicích toho, kam jsme schopni zajít, když někoho moc milujeme... až moc. Na rybách je zase napínačka a místy trochu lekačka. V určitý moment Vám to sice secvakne a pochopíte, ale je to skutečně až na samém konci a - páni. Nejdelší povídka Vánoční dárek je velice propracovaná a setkáváme se v ní s Lincolnem Rhymem. Musím ale říci, že mi gradace příběhu přišla přehnaná a ke konci už byla ta konstrukce - alespoň pro mě - obtížně uvěřitelná. Troška stalkingu se najde i v povídkách Spolu a Klečící voják. Zatímco Spolu příliš nepřekvapí a konec je předvídatelný, Klečící voják je o poznání zajímavější, zejména díky psychologii postav. Byla to opravdu důstojná povídka na konec souboru. Doteď jsem však o knize mluvila především po její obsahové stránce, po stránce jednotlivých příběhů. Chtěla bych však vyzdvihnout autorův styl psaní. Ať už mě povídky svými závěry překvapovaly nebo ne, musím samozřejmě kladně hodnotit Deaverův neuvěřitelný jemnocit pro detail, jeho talent na to zasadit tu malou nápovědu někam, kde jí zkrátka přehlédnete. Několikrát jsem se musela vrátit a dohledat si to jedno nebo dvě slova, která přece jasně prozrazovala pachatele... a já jsem si jich nevšimla. Manipulaci se čtenářem zvládá Deaver naprosto bravurně a myslím, že to je jeden z důvodů, proč patří k detektivní špičce. Jak to celé uzavřít... Očekávala jsem, že mě kniha totálně položí a nebudu chtít číst nic jiného než Deavera, což se naneštěstí nestalo. Nicméně autorovi stoprocentně dám další šanci a po některém z jeho titulů sáhnu. Mám doma ještě Příští oběti, které vypadají velice slibně, a určitě bych ráda přečetla Sběratele kostí. A Vám tuto knihu rozhodně k přečtení doporučuji, v žádném případě s ní nebudete marnit svůj čtenářský čas. :)
