Podobné tituly

Básně a Brundibásně Jiřího Pištory (1932–1970) jsou posmrtnou poctou předčasně zesnulému básníkovi, esejistovi a redaktorovi literárních časopisů Tvar a Sešity, který svému osudu podlehl, když vzdal těžký celoživotní boj s komunistickým režimem.

Jestliže dnes po půlstoletí od Pištorovy první sbírky vychází souborné vydání jeho textů a já mám příležitost se k nim vyjádřit, nejde už o pietu, ale o potenci psaní, které nestárne. O dílo autora, který své vážení slov zaplatil životem, ale propůjčil jim trvalost.

Osudy slov, to jsou někdy vzrušující příběhy; stačí zalistovat v etymologickém slovníku, vyrovná se místy dobré detektivce. I slova mají své šťastné časy, kdy jsou docela sama sebou, a své doby temna, své tragédie násilí a nedorozumění.

<p>Souborným vydáním díla Jiřího Pištory je konečně splacen další literární dluh (...) Gruša správně podotýká, že Pištorovy básně pro děti jsou spíš morgensternovské hříčky určené dospělým. Je přízračné, zároveň ale velmi &quot;pištorální&quot; (Gruša), když tyto básničky pro Mateřídoušku ve svazku plynule navazují na Pištorovy texty nejdrtivější. Ironií osudu právě jedna z Pištorových nevinných říkanek Lapkové spustila vlnu básníkovy posrpnové skandalizace a pronásledování, jež přispěla k jeho sebevraždě.<br/> Vynikající svazek Básně a Brundibásně nakonec pořadatelé vybavili krutým epilogem, totiž autentickou policejní zprávou z Pištorova pohřbu, pořízenou důvěrníkem s krycím jménem Franta. Tady se doba, s níž se Pištora ve své poezii tak náročně a zpříma utkal, předvede v celé své trapné hrůze. Zvláštní však je, že i děsivou policejní zprávou nakonec prokmitnou záblesky nevývratně lidské. Stále táž palčivá otázka se vznáší i nad obludným, absurdním raportem: Jak obejdu ten čas?</p>