(...) Představuje totiž utopii jako literární žánr, který se táhne dějinami Evropy po staletí, vytvářeje specifický doplněk hlavních filozofických proudů evropského myšlení. Přestože Patrik Ouředník (1957) sleduje dějiny žánru popisně a chronologicky a jen minimálně se pouští do rozborů jeho vnitřní struktury, už samotný výčet tvořící hustou ideovou mapu nabízí dostatek důkazů, že literární utopie nemá nic společného s falešným konstruováním ideální společnosti, jak se kvůli krachu totalitních snů obecně vžilo. (...) Z Ouředníkova textu mimo to vystupuje důležitá výzva - výzva k "myšlení fikce", k ironii, k sebe-odstupu vůči tomu, co děláme a co považujeme za správné a rozumné. Poučeni exkurzí v "laboratoři Utopie" se tak mnohem kritičtěji a poučeněji můžeme dívat i na žitou současnost. Liberální demokracie - není i to jen pokus o návrat jednoho velkého vyprávění o Nikdetíně, trochu pomatené vyprávění novodobých Hythlodaiů?

Touha po lepším, ideálním světě je zřejmě nevykořenitelná. Snad i proto vycházejí stále nové knihy o tomto lákavém tématu.

Nezdolný optimismus a důvěra v budoucnost nejsou sdíleny všemi: po několika desetiletích kristovského socialismu a víry v blahodárný pokrok dochází zhruba v polovině 19. století k vystřízlivění. „Ne tak daleko! Ne tak vysoko! Sestupme! Zůstaňme člověkem, zůstaňme Adamem...“ žádá Victor Hugo.