Musím říct, že jedno období jsem byl velkým fandou Václava Erbena a jeho kapitána Exnera. Detektivní příběhy v nichž tento policejní elegán a šofér ještě elegantnější 'černé mercedesky' vystupoval, měly šťávu, humor - prostě spád. Všeobecné oslovování 'soudruhu', kterým se knihy hemžily, se dalo brát s nadhledem právě kvůli Exnerovi a jeho kolegům Vlčkovi, Beránkovi a především kromobyčejně sympatickému a sžíravému ironikovi archeologovi Soudkovi (jak rád bych se ještě dnes setkal s tím, kdo byl Erbenovi předlohou pro tuto postavu, existuje-li kdo takový...). Zajímavé bylo i prostředí, v nichž se nejeden detektivní příběh odehrál - archeologická pracoviště a jejich zaměstnanci. Od knížky XY mám však neodbytný pocit, že se Erben opakuje a vyústění příběhů je čím dál tím předvídatelnější. Vražda pro zlatého muže mě v tomto domnění jen utvrdila. Dalším mínusem je podle mě - ano, uznávám, někomu to vůbec nemusí připadat jako chyba - pohyb přílišného množství postav na příliš velkém prostoru. Kdyby mi při čtení Vraždy pro zlatého muže nepomáhala cedulka se jmény všech vystupujících postav (odečtu-li uklízečky, vrátné, řidiče a u Erbena se často vyskytující traktoristy a bagristy), nevím, nevím, jestli bych se v knize vyznal. S Erbenem tedy na nějaký čas končím. Třeba se k němu ale zase rád vrátím...