Podobné tituly

Mezi knižními novinkami se v těchto dnech objevila kniha Nebešťan na zem vyhnaný, s podtitulem Život a dílo Li Poa (701 – 762), vydaná v nakladatelství Mladá fronta. Li Po je bezpochyby pro českého čtenáře nejbližší a nejmilejší z čínských básníků. A přece nám byl dosud znám jen výsek z jeho díla, který vedl k poněkud zkreslenému, romantickému chápání Li Poových postojů a snah. Autor nové čtyřsetstránkové knihy Ferdinand Stočes sleduje do podrobností běh Li Poova krušného života a opírá výklad o četné překlady Li Poových básní, případně básní jeho současníků. Zájemci o klasickou čínskou poezii asi znají Stočesovu obdobnou biografii Li Po – život v básních, kterou vydala Univerzita Palackého v Olomouci v roce 2004 a jejíž přepracovanou a rozšířenou verzí uváděná kniha jest. Čtenáři mají tedy v krátké době již druhou možnost poznat geniálního básníka, který se narodil před třinácti staletími, mnohem úplněji. Nejen jako roztomilého pijáka, ale zaslouženěji jako nepoddajného jedince, jenž opakovaně vzdoroval úskalím osudu. Popisuje nejenom jeho životní osudy, kariérní zvraty a nekonečné tuláctví, ale vykresluje básníkovy povahové rysy a morální zásady. Li Poův život byl zachycen ve dvou dobových předmluvách k jeho básním: jedna vyšla za jeho života a druhá rok po smrti. Tyto dvě předmluvy, jeho vlastní básně a básně současníků jsou prameny, z nichž F. Stočes vychází. Z celkového počtu 1049 skladeb, které Li Po zůstavil, téměř dvě stě najdeme vložených do textu knihy, spolu s nimi dvacet čtyři skladby od dalších básníků. Kniha je tedy současně význačným a neobvykle rozsáhlým souborem čínské poezie převážně z tzv. zlatého věku, tj. osmého století. Dále Stočes vychází z pečlivého studia klíčové sekundární literatury ve francouzštině, angličtině a češtině, jejíž soupis nalezne čtenář na str. 410 – 412, jak ale vyplývá z autorovy předmluvy i z doslovu dr. Davida Uhra, podkladový materiál byl ještě širší. Jak lze očekávat, životopis se odvíjí chronologicky. Seznamuje nás s původem a postavením Li Poova rodu, se vzděláním, jehož se Li Poovi dostalo v dětství a mládí, pak již se soustřeďuje na Li Poovu volbu mezi kariérou ve státní správě, kde mohl v duchu konfuciánských idejí usilovat o blaho všech, nebo životem v ústraní, kde by mu bylo dopřáno zdokonalovat své nitro podle taoistických pravidel. Dvacetiletý Li Po opravdu studuje v horách u Mistra Východního srázu, ale po dvou letech se vypraví na východ do nitra Číny, aby naplnil „sen pěti generací“ svého rodu a stal se úředníkem. U mladého muže, který nebyl urozeného původu a neskládal proto předepsané zkoušky, šlo o ambiciózní předsevzetí. Doporučením byl jeho oslnivý básnický talent a oporou přátelství, jež postupně navazoval. Mladý Li Po se plavil Třemi soutěskami po Dlouhé řece, pobýval v městě Jang-čou a v divokých horách dnešní provincie An-chuej, vystupoval jako rytíř, napomáhající spravedlnosti. Ve východním hlavním městě Luo-jangu se stýká s vysokou společností, pokouší se uplatnit ve státní správě a poznává prázdnou pýchu vysokých hodnostářů. V roce 728 povznesl své společenské postavení sňatkem a usadil se v Jün-mengu v provincii Chu-pej. V těchto letech se setkával s významným přírodním lyrikem Meng Chao-žanem, kterého velmi obdivoval. Po smrti své ženy opouští rodinu a opět se vydává na cesty, v Tchaj-jüanu poznává svou největší lásku, kurtizánu Liou. Připomeňme, že Li Poovu přírodní lyriku znal český čtenář již z Mathesiových parafrází, ale jeho milostné básně, jak ty, které psal pro první ženu, tak vřelé skladby věnované kurtizáně Liou, uvedl v českých překladech až Stočes. Neméně důležitá je Stočesova akcentuace rytířskosti v Li Poově povaze a interpretace básní, popisujících namáhavou pouť horami, jako metafory poměrů v tehdy rozvrácené tchangské říši (zejména báseň Těžká cesta do Šu, str. 234 – 239). Na pomyslný vrchol se Li Po dostává v letech 742 – 744, kdy je v sídelním městě Čchang-anu představen císaři, stává se členem akademie Chan-lin a žije v přepychu císařského paláce. Nakonec je však přízeň a důvěra Syna nebes zlomena intrikou. Li Po opouští dvorský život, aby v Luo-jangu poznal básníka Tu Fu, dalšího velikána tchangské poezie. Sbližují se a společně cestují, v Li Poově díle se však v reakci na tři roky u dvora objevují náznaky skepse, znovu se obrací k mystickému taoismu a přírodní lyrice. V roce 755, kdy tchangskou Čínou otřáslo An Lu-šanovo povstání, se Li Po zdržoval v ústraní v horách Lu-šan.Tehdy vstoupí do služeb prince Li Lina, který se stejně jako druzí snaží uchvátit moc v rozvrácené říši. Li Lin je však poražen a jeho příznivci uvězněni. Li Poovi je nejvyšší rozsudek zmírněn na doživotní vyhnanství na jihozápadní výspě říše. Zestárlý a nemocný básník se oklikou vydává na zdlouhavou cestu. Po roce vyhlásí nově nastolený císař amnestii, která se na Li Poa vztahuje a zastihne ho až v S’-čchuanu. Šťasten se vrací Třemi soutěskami na východ s vyhlídkou na uplatnění v úřadě. Na podzim roku 762 navštíví strýce, úředníka v Tang-tchu v provincii An-chuej, kde unaven cestou i životními zvraty umírá. Na autorovi knihy doc. ing. Ferdinandu Stočesovi nelze než obdivovat, že hluboké zaujetí pro čínskou poezii dokázal tak dalece rozvinout a s úporností hodnou samotného Li Poa dospět na pozici uznávané autority. Také ve Francii, kde trvale žije, vydal překlady čínské poezie i obměněný Li Poův životopis (Le ciel pour couverture, la terre pour oreiller: La vie et l’oeuvre de Li Po, Arles 2003), dokázal přehodnotit kritické stanovisko Arthura Waleyho vůči tomuto básníkovi (The Poetry and Career of Li Po 701-762, London 1950) a dokonce odhalit jako apokryfy vlivné a bez výhrad přijímané překlady čínské poezie od Judity Walterové z 19. století. Kladnou odezvu francouzských odborníků na Stočesovy práce jsou podrobně vyloženy v Doslovu Nebešťana na zemi vyhnaného (str. 391 – 401). Od devadesátých let opětovně vycházejí Stočesovy překlady klasické čínské poezie (Li Čching-čao, Květy skořicovníku, Praha 1992, 2. vydání 2002; Perlový závěs, Praha 1994; Li Po, Nebe mi pokrývkou a země polštářem, Praha 1999; Písně a verše staré Číny, Praha 2004). V české překladové literatuře je nelze pominout tím spíše, že vyvolaly silnou odezvu v našich sinologických kruzích, odezvu, která přerostla v diskuse o možnostech a mezích překladů takovýchto textů do češtiny, k diskusím, které jsou ozdravující a bezpochyby přesahují Stočesovu práci, neboť on není jediný, kdo staré čínské básně překládal. Zatímco se debaty točí kolem problematiky a úskalí jazykové interpretace a ohledně F. Stočese se snad dospělo k závěru, že ve svém překladovém díle upřednostňuje významovou stránku nad formální, zůstává u takto vzdálených a složitých textů dlouhá řada hádanek i na poli významu, a to samozřejmě nejenom u Stočese. Bylo by možné alespoň některé tyto hádanky rozlousknout a interpretovat tchangské básníky přesněji a pravdivěji, pokud bychom nepostrádali hlubší znalosti z některých dnes už obskurních oblastí, jimiž žil čínský středověk, zejména z náboženství a magie. Například měsíční aureolu, převáděnou jako „jas luny, zář úplňku“ a podobně, nevnímal dobový autor pouze jako ornament v noční krajině, ale odvíjel od něho řadu asociací počínaje bájnými obrazy (nebeský palác z křišťálu, víla zahalená v třpytivé mlze aj.) a konče taoistickými viděními. Taoisté usilovali o mystickou proměnu sebe sama, aby se odpoutali od světa, který nám zprostředkují smysly, a přenesli se do vyšších, věčných sfér. Prožitek takové proměny popisovali jako světelnou halucinaci, konkrétně vidinu zářícího kruhu. Jak známo, Li Po se pokoušel o taoistickou proměnu bytí a byl zapsán do registru učedníků nižšího stupně, čímž se neopomněl pochlubit ve vlastní básni. Pokud by byl postoupil do nejvyššího stupně, mohl by dosáhnout transformace a vstoupit na nebe „v bílém slunečním svitu“. Žádný takový termín nevkládali tchangští autoři do textů nahodile a bez rozmyslu, a jeho výskyt umožňuje porozumění přinejmenším v dvojí rovině: doslovné i transcendentální. Jmen hvězd bylo zpravidla užíváno s astrologickým podtextem. Například u Li Poa „Hvězd Orionu lehce se dotýkám, míjím hvězdy Blíženců“ (str. 236), přesněji „hvězdy souhvězdí Hydra“, naznačují kýžený směr jeho pouti z Šen-si, kde svítí začátkem roku Orion, do S’-čchuanu, kde svítí Hydra. Ani Li Poovo alternativní jméno „Modrý lotos“ není pouhým odkazem na stejnojmennou obec, kde prožil dětství (str. 27, 296), ale současně důležitým buddhistickým pojmem: modrý lotos, utpala, jeden ze čtyř lotosových květů, považovaný za Buddhovo oko. Tento dnes snad už skrytý, ale tehdy zjevný význam nemohl nehrát roli při přijetí jména, které se dělo vlastní volbou v dospělosti. O těchto souvislostech bádal blíže snad jen Edward Schafer, např. v monografii Pacing the Void (Kročeje prázdnem, Berkeley 1977), avšak literární historici na ně pohříchu zpravidla zapomínají. Kniha Nebešťan na zem vyhnaný v žádném případě neopomíjí skutečnost, že Li Po přikládal taoismu i buddhismu velkou vážnost (str. 16, 37-42, 46 atd.), ale konkrétně tuto plodnou tematiku nerozvádí, ani na příkladu četných aluzí v přeložených básních. Stojí za zopakování, že tato výhrada se vztahuje na podcenění anebo nedostatečnou znalost duchovního a náboženského zření středověké Číny obecně. Vraťme se však ke knize Nebešťan na zem vyhnaný a pokusme se vyzdvihnout, čím je nová a cenná. Její přínos tkví zejména v tom, že nabízí čtenáři nesmírný požitek číst Li Poovu krásnou a obsahově složitou poezii, zasazenou do běhu básníkova života a osvětlenou citlivým komentářem. Rovněž tím, že jde o velmi seriózní a dosud nejpodrobnější zpracování Li Poova života v západním jazyce, je pozoruhodná a význačná; toto prvenství nelze jí ani jejímu autorovi odebrat. Zároveň, jak již bylo řečeno, je strhující antologií toho nejlepšího, co básník složil. Na jejích stránkách se sice nepřímo, ale opětovně objevuje názor, že Li Poovi patří přízvisko největšího básníka zlaté éry, názor, který s jeho současníky, přednostně s Tu Fuem, nepochybně sdílí i autor knihy a doufejme, že jej přijme i široký okruh čtenářů.