Za černými slunci literaturyEnrique Vila- Matas ...
TIMONEL, 12.1.2018
Za černými slunci literatury
Enrique Vila- Matas ve své nejznámější knize Bartleby a spol. (2000, česky 2006) odkrývá skutečné i smyšlené postavy literatury negace, autory, kteří se z různých důvodů zřekli tvůrčí činnosti.
„A je tu podzim! Ale proč si stýskat po věčném slunci, když jsme se dali do objevování božského jasu, daleko od lidí, kteří umírají podle sezony.“, cituje autor Artura Rimbauda v Sezoně v Pekle na rozloučenou s literaturou.
Ano, Rimbaud je ten správný vlajkonoš, který jde v čele výpravy autorů negace na olympiádě jménem literatura. Sám je jedním z jejích nejvýznamnějších představitelů, opouští jí mimořádně zralý v devatenácti letech, aby zasvětil svůj život dobrodružným cestám a obchodu a na literaturu dočista zapomíná.
Rimbaudův případ je dostatečně známý, Enrique Vila-Matas (nar. 1948 v Barceloně), nám ovšem předkládá celou plejádu méně známých a neméně zajímavých případů zanechání literatury a ve většině případech rozebírá důvody tohoto kroku. Popravdě se jedná o ne-knihu, o 86 poznámek k neexistujícímu textu hrbatého samotářského úředníčka, který po svém prvním románu o nemožnosti lásky zanevře na literaturu. Vzorem pro název i pro námět knihy je povídka Hermanna Melvilla Písař Bartleby o úředníkovi, který zaujímá odmítavý postoj ke světu i svému vlastnímu úsudku, na všechny otázky odpovídá „já bych prosím raději ne“. Tráví veškerý svůj čas v kanceláři a tam také umírá. Odtud autor čerpá volnou interpretací směr svého bádání, které je velmi originální a nesnadné.
Je potřeba dešifrovat či rekonstruovat neexistující text? Nemyslím, protože „poznámky pod čarou“ jsou autonomním světem, fragmenty, které spojuje společné téma či vypravěčská stylizace neúspěšného úředníčka, potažmo autora samotného. Poznámky jsou uskutečněním myšlenky, která je v knize citována, že je nemožné napsat běžnou relevantní knihu, autor se musí omezit na pouhé komentáře, poznámky pod čarou.
Skoro by se chtělo říci, že čteme nové originální dílo literární teorie, ale na to chybí autorovi vědecká exaktnost a přebývají fiktivní postavy literatury negace. Defilé černých sluncí literatury, jak je autor poeticky nazývá, je pestré, dobrodružné a zajímavé, není ovšem případné se ptát, kteří autoři skutečně existovali a kteří se narodili v imaginaci autora. Mohli bychom Vila-Matase nařknout z literárně-historických nepřesností, čímž se dostáváme k dalšímu důležitému bodu naší rozpravy.
Autorovo použití fikce a tajemství je jedním z nejsilnějších momentů chameleonsky tvárné knihy. Fikce je velmi těžko rozeznatelná, protože postavy literatury negace jsou velmi životné, pravdě-podobné. Pravdy vyjádřené gesty a ústy různých autorů jsou natolik věrohodné a podnětné, že úvahy o jejich historické existenci můžeme považovat za druhotné. Vedle velkých jmen literatury jako Walser, Kafka, Keats, Tolstoj, Maupassant a již zmíněný Rimbaud v knize vystupují postavy méně známé a někdy i sporné, jako například Traven Torsvan, Paranoik Pérez nebo Boby Bazen. Vždy se ale jedná o postavy významné svým vlivem, ať už literárním nebo mimoliterárním, jako například Pepín Bello nebo Marianne Jungová. Způsobem práce s fikcí autor spíše než španělského připomíná latinskoamerického autora.
Ruku v ruce s fikcí jde nadsázka a satira, která se dotýká i vypravěče – autora samotného. Fragmentárnost autorovi umožňuje měnit styl a tón výpovědi. Fiktivní autobiografie střídá reflexivní pasáže se sondami do literární historie. Jedině takto Vila-Matas dosahuje větší věrohodnosti, čtivosti a zároveň jisté hry se čtenářem. Nadsázka a satira ve vyprávěných příbězích je velmi příhodným kořením fragmentární knihy – ne-knihy. Je čistým beletristickým dílem? S největší pravděpodobností ne, protože ji nečteme jako pěkně stylizovanou prózu s větami, které berou dech. Jednotlivé poznámky jsou spíše jakýmisi reflexivními embryi esejů, úvah, kterými autor zkoumá spíše šíři než hloubku dané tématiky. Tam, kde bychom čekali nějakou hlubší sondu do zajímavého příběhu, autor přechází k dalšímu vyprávění. Dost možná, že podrobnosti nezná a nechce si je, na rozdíl od postav, vymýšlet. Poznámky pod čarou ale dokazují, že Vila-Matas je velkým znalcem literatury, překvapí například jeho znalost současné literatury italské.
Otázkou zůstává, jestli autorův přístup k negaci není příliš jednostranný, jestli není příliš zneužívána jako nálepka pro chvilkovou tvůrčí krizi velkých jmen, která jsou v knize zmíněna. Tím nemyslím známý případ Rimbaudův. Myslím spíše na Tolstého, Mallarméa a jiné autory, kteří si prošli spíše momenty krize, ale jen v některých periodách svého tvůrčího života.
Velmi se nabízí srovnání s Nechovejte se tu jako doma, příteli Milana Kundery, který popisuje snad nejdůležitější událost literatury negace 20. století: rozhodnutí Maxe Broda nespálit téměř všechny rukopisy Franze Kafky po jeho smrti, tak jak on sám chtěl. Kundera na mnoha stranách rozvíjí úvahy o této negaci, Vila-Matas by byl o mnoho úsečnější a dané téma by takto do hloubky nezpracovával. Představme si situaci, že by Brod uposlechl přání Kafky. Jaký nádherný a zároveň smutný příběh pro Vila-Matase! Taková je i celá kniha: smutná i trochu veselá, dojemná a plná originálních literárních i mimoliterárních postojů.
Je nesporné, že autor zpracoval velmi originální téma důvtipnými pololiterárními prostředky a dovedným míšením stylů a rovin. Výsledkem těchto uměleckých snah je dílo na pomezí literatury a ne-literatury, skutečnosti a fikce, které se občas tváří jako literárněvědné pojednání, občas jako deník zapáleného pátrače a smutného outsidera, občas jako poznámky k větším úvahám, které nakonec nepřijdou, to vše s nadhledem a ironií velkého znalce literatury a dovedného mystifikátora. Při takto originálním tématu zvědaví čtenáři jistě autorovi odpustí jistou lakoničnost při líčení důvodů literární negace a poněkud málo nápaditý jazyk.
