Návrat přítelkyně
S. A. Fraňková, Knižní novinky, 13.3.2014
V pořadí druhá kniha Magdaleny Platzové je tak trochu ohlédnutím za dobou, která byla plná malin (úvah a činů) nezralých, poeticky řečeno. Návrat do let převratu a hledání a to nejen v osobním životě, ale i v životě společnosti, tedy do doby po tzv. sametové revoluci.
Návrat přítelkyně je totiž svým způsobem autobiografie - i když v jak velké míře, to asi ví jen autorka sama. V knize popisuje životní období, kdy se ještě dokáže věří filozofiím a e v diskusích o smyslu života se spatřuje smysl života. Mládí, které je plné vzletu a ideálů a proto tak snadno dokáže zaměňovat fantazii za skutečnost. Ať už je to mládí jednoho člověka, nebo celé společnosti.
Jak bylo již řečeno, Platzová zde vychází z vlastních zážitků a zkušeností, které získala během stipendijního pobytu na elitní anglické Brockwood Park school, která byla založena na filozofii indického učence Krishnamurtiho. Škola, do které dívka z postkomunistické země přijíždí je tedy jiná ve všech směrech. Její, zhusta cizokrajní, spolužáci, to jsou především děti zazobaných rodičů, kteří na ně nemají čas. Každodenní život je určován zvláštními pravidly a dny vyplňují nekonečné filozofické diskuse. Až má čtenář občas dojem, že jde spíše tak trochu o sektu, než o vzdělávací ústav, který by měl poskytnout nějaké vzdělání. Spíš než škola, je to totiž jakási útulna před světem.
Život v komunitě jakoby byl stvořen sám pro sebe, jeho pravidla se nadají aplikovat, zkušenosti nelze sdílet. Je to společenství, které si žije v ústranní bez zjevné potřeby kooperace s vnějším světem. Což je opět už dáno tím, kdo na té škole studuje. Děti bohatých rodičů, kteří se v této škole nacházejí většinou kontakt se zbytkovou společností nepotřebují. Hrdinka sice navazuje v komunitě jakési vztahy, ale ty při vší kvalitě, kterou do sebe mladí lidé dostávají prostřednictvím výuky, už jsou spíše bizarní, než kvalitní. Jsou velmi křehké a velmi specifické. Hrdinka, která je okouzlena nekonvenční atmosférou školy, na druhé straně tak nevnímá její jasné omezení.
Zásadní rozpor se tak objevuje, když její čas vyprší a ona musí komunitu opustit. Musí se totiž vrátit zpět do běžného světa, do porevolučních Čech a to je pro ni spíš zdrojem frustrací, než aby na základě toho, co se v anglické škole naučila, měla lepší představu co dál. Realita je pro ni totiž náhle příliš reálná a bolestivá. Kde je konec nekončícím diskusím! Na život v uzavřené komunitě totiž nejde dost dobře nijak navázat. Filozofovat a diskutovat bez ochranného rámce dost dobře nejde, a navíc – nikdo, kdo s ní nesdílel její zkušenost jí nerozumí. Proto se opět snaží z Čech odjet, ale ačkoliv se jí to i podaří, paradoxně už z toho pro hrdinku nic praktického nevyplyne. Její zkušenost je sice zajímavá a z určitého úhlu pohledu hluboká, ale stejně tak omezená a ohraničená. A povlávající osud hrdinky jako kdyby jen čekal, až ji život někam sám vtlačí. Bez výběru, bez volby. Což se nakonec stejně často děje, už proto, že si lidé si se svými volbami stejně nevědí rady.
Co je v příběhu určitě zajímavé – jednoznačně odkazy na na spisovatelčinu matku Edu Kriseovou (její práci novinářky a cesty do ciziny ještě za socialismu – než se stala Kriseová disidentkou, neměla se špatně), a pak to, co u Platzové vždy potěší – popisy krajiny, v tomto případě anglického venkova. Příběh je psán poměrně platzovsky čtivě, ale navzdory netradičním a pěkným reáliím jsem se osobně nemohla ztotožnit s hrdinkou; spíš mi její labilita a pak také její neukotvenost a opovrhování domovem lezly na nervy. Téma tedy ne pro každého a možná dobré především k doplnění znalostí o díle autorky. Tahle kniha je pro mě tedy trochu kontroverzní a otázka je, jak tenhle osobní příběh nakonec chápat. Je to v každém případě určitá výpověď, ale má to být varování, nebo doporučení ?