Dějiny Afriky
štěpán, 9.9.2014
Kniha britského historika Johna Iliffeho, který se dlouhodobě věnuje africkým dějinám na univerzitě v Cambridge, představuje syntetický obraz minulosti obyvatel Afriky. Ve dvanácti kapitolách autor čtenáře seznámí s dějinami Afričanů od pravěku, přes nejstarší společnosti, osídlování vnitrozemí, změny podnebí, vliv křesťanství a islámu po evropskou kolonizaci a obchod s otroky až k dekolonizaci a devadesátým létům dvacátého století. Na zhruba tři sta stranách textu, je vyprávění pravidelně obohaceno mapami a nejrůznějšími ilustracemi.
Jak podotýká Christopher Lee ve své recenzi, kniha se stala klasikou afrických studií a dočkala se několika vydání. V tom posledním z roku 2007 autor publikaci rozšířil o kapitolu pojednávající problematiku šíření viru HIV a AIDS.
Iliffe klade velký důraz především na zmíněná témata kolonizace, obchodu s otroky, dekolonizace, ale zároveň nijak neodbývá ani dějiny, které by v evropském historickém členění spadaly do pravěku, starověku a středověku.
Pečlivě se věnuje jednotlivým oblastem Afriky od Maghrebu po Jižní Afriku a snaží se zachytit bohatou diverzitu nejrůznějších starých společností a jejich vzájemných vztahů, ačkoli se musí potýkat s mlčením primárně orálních kultur minulosti, které pro historika neuchovaly mnoho prvoplánově výmluvných stop. Kultura Egypta nebo společnosti osídlující severní pobřeží kontinentu v době antiky proto možná trochu vyčnívají, ale Illife je nestaví do pozice klasických kultur Afriky, jakoby mělo jít o obdobu Starého Řecka či Římu v případě Evropy.
Při svém vyprávění autor obratně generalizuje. Po celou dobu sleduje určité trendy a jejich proměnu v čase. Jsou jimi zejména geneze států, urbanizace, osídlování, proměny hospodářství, vliv náboženství, kolonizace, otroctví ale především demografie a vlivy, které souvisejí s nárůstem či naopak úbytkem počtu obyvatel (nemoci, množství potravy, porodnost, úmrtnost apod.).
Měnící se počet Afričanů v různých oblastech sleduje opravdu pečlivě a při svých zevšeobecňujících soudech slouží tyto údaje často jako hlavní argument potvrzující hypotézy a ukazatel dobového stavu společnosti.
Spíše než by se Iliffe pokoušel o hlubší sondy do jednotlivých kultur, sleduje Afričany z velké výšky. Příliš nevyzvedává jednotlivce jako osobnost s individuálním příběhem a společenskou rolí. Spojuje jevy na různých místech a přichází s obecnými tvrzeními, které předkládá jako určité charakteristiky části kontinentu. Výjimkou je Jižní Afrika, které věnuje větší prostor než všem ostatnímu pro její do jisté míry unikátní historii spojenou s kolonizací. Poslední dvanáctá kapitola je ostatně věnována pouze jejím novodobým dějinám.
Díky tomuto syntetizujícímu přístupu dokázal Iliffe načrtnout hutný text, který má posloužit k základnímu a přitom nikterak povrchnímu seznámení s minulostí Afriky. Jak podotýká ve své kritice knihy Pier M. Larson, je to skvělý text pro studenty afrických studií, kteří jej můžou doplnit o další materiály. Larson nicméně vytýká autorovi již zmíněný důraz na demografii, jejíž proměny tvoří centrální linku. Údaje prý nejsou vždy spolehlivé a někdy je Ilife interpretuje zavádějícím způsobem.
Z mého pohledu by se dalo vytknout také využívání kategorie státu a rozdělování na ty, kdo stát mají a nemají. Stát přitom Iliffe nijak nedefinuje ačkoli současná historiografie je při nakládání s tímto termínem opatrnější i v případě evropských středověkých a ranně novověkých dějin. S podobnou lehkostí Iliffe nakládá i s termíny jako kapitalismus, socialismus apod. Nijak neřeší vliv a šíření velkých politických ideologií.
Hlavní dějovou linkou je tak neastálý pohyb a vývoj, geneze států generujících potřebné demografické údaje a jejich hroucení v souvislosti s obecnými sociálními fenomény. S těmi však autor pracuje lehce prvoplánovým způsobem. Vhledu a porozumění pro tradiční společnosti lovců a sběračů, které v Africe stále existují se čtenář také spíše nedočká.
Jde o historii sociální a politickou, nikoli kulturním, s důrazem na vývoj nikoli stabilitu a kontinuitu. Kniha se čtenáře nesnaží nijak vytrhnout ze stereotypního pojetí Afriky, jako onoho kontinentu s dlouhými dějinami, kolébky lidstva s narůstajícím počtem obyvatel, chorob a řadou problémů, které částečně souvisejí s koloniální minulostí.
Publikaci by v tomto ohledu možná prospělo obohacení makroskopického popisu
o mikrohistorické a antropologické sondy do určitých konkrétních kultur - mytologií, lidí a jejich každodennosti jazyka, sociálních fenoménů atd. v podobě samostatných okének. Nabízí se i odkazy na antropologické výzkumy. Také by prospěl větší počet podrobnějších map. Tato taktika výborně funguje třeba v dějinách Evropy Normana Daviese (Evropa: dějiny jednoho kontinentu).
Že to jde udělat srovnatelně i v případě Afriky ukázal ve sve vynikající práci například francouzský historik se specializaci na Afriku Bernard Lugan (Histoire de L´Afrique: Des origines à nous jours).
Rozsah podobných knih se ale pohybuje kolem tisíce stran. Iliffe svou publikací zjevně sleduje jinou strategii. Nesnaží se představit Afriku od dějin každodennosti v jedné vesnici po geologické a klimatické změny, ale spíše s jistým odměřeným postojem nabízí ucelený a srozumitelný základní přehled mnoha tisícileté historie s důrazem na demografické trendy, který může posloužit jako odrazový můstek k dalšímu studiu. O tom svědčí také poměrně početná doporučená četba ke každé kapitole. K takovému účelu je myslím kniha opravdu vhodná.
