Pierre Peuchmaurd (1948–2009) patří k nejvýznamnějším básníkům své generace, jimž nezůstala cizí někdejší surrealistická východiska. Již jako patnáctiletý se setkal s André Bretonem, který mu k jeho velkému překvapení doporučil, aby četl poesii Jeana Follaina. Počátkem sedmdesátých let se sblíží s někdejším Bretonovým blízkým spolupracovníkem Jeanem Schusterem a účastní se aktivit kolem revue Coupure. Po jejím zániku se mihne v okolí surrealistické edice Maintenant a později navazuje blízké přátelství s básníkem a anarchistou Jimmy Gladiatorem a publikuje v řadě jeho originálních časopisů.
Peuchmaurd je autorem několika desítek básnických sbírek. Do jeho sdostatek osobité poesie sice pronikají ozvěny poetiky Paula Eluarda či Maurice Blancharda, ale jedinečná je především tam, kde v překvapivých hrách imaginace rozvíjí vlastní snění, zachycuje podivuhodnou senzibilitu světa a jeho nejrůznější „volné svazky“. Včetně jakéhosi osobního bestiáře, určité melancholie i dandyovsky opovržlivého gesta, které rovněž patří k podstatným evidencím jeho poesie. Poesie, která se odráží v mnoha udivujících fasetách básníkovy mentální atmosféry.
J. G.