prof. Ing. Kamil Wichterle, DrSc. dr.h.c. (*1941 ve Zlíně)
Z rodinného prostředí se slavnějším otcem si neodnesl ani tak konkrétní znalosti, jako lásku k řemeslům a životní optimismus.
Vystudoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze chemické inženýrství pod vedením Hanuše Steidla a George L. Standarta a diplomovou práci završil ve firmě Chemoprojekt. Po vojně nastoupil na aspiranturu k Jaromíru Ulbrechtovi v Ústavu teoretických základů chemické techniky, kde obhájil v roce 1968 kandidátskou práci na téma sdílení tepla v nenewtonských kapalinách. Po bezprostředním odchodu Ulbrechta do ciziny krátce vedl zděděnou laboratoř a převzal jeho kontakty se špičkou světové vědy v oboru. Brzy se propadl do normalizačního suterénu s velmi omezenou možností kontaktů se studenty a s cizinou. Tehdy mu kromě ženy, pěti dětí a sportů udržel pracovní elán spolupracovník Ondřej Wein, se kterým se mohl dvacet let hádat i docházet ke společným závěrům nad pěknou řádkou zajímavých vědeckých problémů a pozoruhodných průmyslových aplikací včetně patentů. Publikoval hlavně výsledky z oboru sdílení tepla, míchání tekutin a mimo to i příspěvky k vývoji výroby a použití kontaktních čoček. Po převratu dohnal na VŠCHT Praha pedagogickou zkušenost, záhy se habilitoval a v roce 1996 tam získal i profesuru v oboru chemického inženýrství. Na ČVUT současně obhájil DrSc. doktorát. V té době ale již působil na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě jako vedoucí katedry chemie, kam byl přizván, aby uvedl do života nový studijní obor Procesní inženýrství. Ke svým klasickým zájmům – hydrodynamice a sdílení tepla v laminárním proudění a ve vícefázových soustavách – postupně přidal i zájem o širší škálu chemických technologií s akcentem na metalurgii a na technologie pro životní prostředí. Povinností vedoucího ústavu a psaní grantů se rád zbavil, ale se studenty a s průmyslem spolupracuje nadále s chutí. Sport mu teď již moc nejde, ale práce jej pořád baví a na univerzitě je stále zaměstnán i na pozici vyučujícího.
