Alda Merini (1931–2009) patří k nejoriginálnějším hlasům italské poezie druhé poloviny 20. století. Debutovala na počátku 50. let sbírkou Přítomnost Orfea a její verše vzbudily pozornost tak významných literárních kritiků a básníků jakými byli například P. P. Pasolini, E. Montale, S. Quasimodo. Život a tvorbu Aldy Merini však poznamenala duševní porucha, pravděpodobně maniodeprese. Následovaly dlouhé pobyty v ústavech pro choromyslné, krátké návraty domů, narození čtyř dcer, které neviděla vyrůstat. Teprve na sklonku devadesátých let začíná pro Aldu Merini klidnější a plodné období, kdy se dočkala příznivého ohlasu jak kruhů odborných (Académie française a italský PEN klub ji dvakrát navrhly na Nobelovu cenu za literaturu: 1996, 2001), tak široké čtenářské veřejnosti.
