Tadeusz Konwicki (1926–2015) pocházel z prostředí litevského venkova. Za války byl členem oddílu Zemské armády, po válce a po studiích polonistiky působil jako novinář, později též jako filmový scenárista a režisér. S válečnými zkušenostmi své generace se pokusil zásadně vyrovnat už v prvotině Třasoviska (Rojsty, 1948), jež však mohla vyjít až r. 1956. Výrazem autorovy snahy překonat tendenčnost předcházejících budovatelských próz z první poloviny 50. let byl román Z obleženého města (Z oblęžonego miasta, 1956), předznamenávající rovněž pozdější volný cyklus próz z litevského prostředí tvořený romány Díra v nebi (Dziura w niebie, 1959), Zvěročlověkoupír (Zwierzoczłekoupiór, 1969), Černá kronika lásky (Kronika wypadków milosnych, 1974, č. 1978) či Bohyň (Bohiń, 1984, č. 2004). Současné látce se s rostoucí kritičností souběžně věnoval v románu Němý snář (Sennik wspólezesny, 1965, č. 1965), Nanebevstoupení (Wniebostapienie, 1967) a Nic, anebo nic (Nic albo nic, 1967). V 70. a 80. letech vydal v nezávislém „druhém oběhu“ groteskně laděné román Polský komplex (Kompleks polski, 1977), Malá apokalypsa (Mala Apokalipsa, 1979, č. 1992) a Podzemní řeka, ptáci podzemní (Rzeka podziemna, podziemne ptaki, 1984), reflektující dobovou politickou situaci, a sérii volně komponovaných deníkových textů, na něž zčásti navázal i posledními díly z 90. let. Samostatnou kapitolu Konwického díla tvoří filmová tvorba, jíž se doslalo řady domácích i zahraničních ocenění.
