Švédský rodák Axel Munthe vystudoval medicínu v Paříži, stal se módním lékařem v Paříži a Římě – plynně mluvil pěti jazyky – a setkal se téměř s každým, kdo v jeho době v Evropě něco znamenal.
Na Capri si vlastníma rukama postaví dům snů podle vlastního návrhu: … sloupy z drahocenného mramoru podpírající lodžie a arkády, ony půvabné pozůstatky minulých věků, jež budou rozesety po mé zahradě. Kapli přestavím na tichou knihovnu, podél stěn vyrovnám kostelní lavice a každý blažený den budou zvony sladce odzvánět klekání. Během návštěvy u příbuzných v Laponsku se v novinách dočte, že Neapol zachvátila cholera. V nejtěžších severských podmínkách se vydá na dvacet sedm hodin trvající cestu – pěšky, na člunu i na vozíku taženém koněm – k nejbližšímu nádraží a poté ještě déle vlakem do Itálie.
Život riskuje nejen v cholerou pustošené Neapoli. Zachraňuje životy v zákopech první světové války i v troskách sicilské Messiny po velkém zemětřesení, které zabilo 200 000 lidí. Léčí ve slumech, bojuje proti epidemii záškrtu, dobrovolně pracuje s nebezpečnými pacienty, s násilnickými šílenci i s nemocnými vzteklinou, proti které Pasteurovi pomáhá vyvinout očkovací látku. Munthe nestrávil poslední roky života na Capri, jak si přál. Zabránila mu v tom druhá světová válka. Smutně poznamenal: Už nikdy neuvidím Capri. Netušil jsem, že umírání je tak těžké, zvlášť když člověk umírá sám. Jeho popel pak byl rozptýlen v Severním moři.