Stopy v oblacích

Zpočátku přesycený mozek. Překvapilo mě, jak hustě je kniha zalidněná různými konkrétními postavami - proč? běhání je přece soukromá věc, z povahy věci osamělá, má se odehrávat jen mezi podrážkou a lebkou, tak k čemu ty výčty závodů a osudy minulých i současných ikon? Chtěl jsem jen destilát z překonávání sebe sama. Takže mi to chvíli trvalo, ale pravidelný rytmus kapitol, střídající cumbrijskou vlastivědu s autorovými osobními prožitky, úvahami nad povahou vrchařiny coby sportu, měsíčním mechanickým přehledem dění a medailonky lokálních legend světového formátu, rytmus tak pravidelný jako kladení jedné nohy před tu druhou, mě vtáhl tak hluboko dovnitř, že v půlce knihy mě svrběly nohy a na konci už jsem hledal letenky na sever Anglie.

Konečně mi došlo, jak mocně ty dějinné a společenské aspekty běhání dokážou umocnit jeho prožitek. Běhat po britských kopcích a nevědět nic o Kenny Stuartovi je jako lézt v Adršpachu a nevědět nic o pískařské kultuře. Taky to může být krásné, ale nějak to... není úplné.

Pokud - stejně jako já - nepatříte k běžecké elitě, bude vám autorova osobnost asi hodně blízká. Bojuje, nezřídka prohrává, vnímá i malá vítězství, nepřekonává rekordy, ale právě svoji lebku, utrpení doceňuje, ale nepřehání, čiší z něj upřímnost a čistota, skromnosti a pokory před dějinami i před horami má na rozdávání.

Kniha určitě není jen pro ty, kdo běhají nebo chodí po kopcích, myslím, že by se mohla dostat pod kůži i rovinkářům...a třeba je obrátit na pravou vrchařskou víru :-)