Tohle byla milá, vtipná a úžasná pecka. Humorně popsaný život české hoky v indiánském prostředí. Nejdřív jsem si myslela, že je to autobiografie, ale zjistila jsem, že to tak není. Škoda, ale na zážitku to neubralo. Jak já bych ráda nějakého Čerokéze ulovila.

Autorka Danka Štoflová má velký smysl pro humor. Přesně tento druh humoru, kterým jsou různé příhody napsány, mám nejraději. Není to ovšem, jen vtipná kniha, ale i dojemná, poučná, pohodová, laskavá, prostě vás pohladí po duši a já ji doporučuji každému čtenáři.

Mohu potvrdit - kniha je napsaná čtivě, vtipně a s lehkostí. Blog jsem neznala, takže toto bylo moje první setkání s autorkou. Ale k Betty MacDonaldové bych si ji přirovnat netroufla, tu považuji za nedostižnou.

Na knížku jsem číhala dlouhé měsíce. Jsem pravidelná čtenářka Danky blogu a věděla jsem, že mě nezklame. Nosím ji sebou do práce, na záchod, do vany, ke stolu. Dívám se do hvězdného nebe, jestli na mě pomrkávají hvězdičky, naši mrtví předci. Poslouchám vodu, stromy, sebe a ostatní. Díky, Danko. Konečně jsem našla sama sebe.

Když jsem knihu dočetl do posledního písmenka, spadla mi čelist a řekl jsem wow! Nevím, kde tahle autorka byla doteď ukrytá, protože takhle psát nemůže někdo jen tak a s takovou lehkostí. Měl jsem pocit, že jsem přímo v ději a věřil jsem jí každé slovo. Myslím, že kdyby mi podala sněhovou kouli a řekla, že je to nebeská mana, budu ji opatrovat do konce života. Knížku koupím příbuzným i známým.

Okamžitě jsem si vzpomněl, že stejný pocit blaha a štěstí jsem cítil, když jsem poprvé četl Vejce a já od Betty MacDonaldové. A já ho mám teď u téhle knihy. Cítil jsem, že se usmívám a že mi svět přijde tak nějak lepší. Že bych chtěl mít paní Danku za svojí nejlepší kamarádku, povídat si s ní a poslouchat její příběhy, a pak mě můžou rovnou položit do hrobu. Vůbec mi to nebude vadit, protože budu mít ten skvělý pocit kolem srdce.

Myslela jsem si, že druhá Betty MacDonaldová se už nikdy nemůže narodit. Že mě už nikdo tak nepobaví. A narodila, je to Danka. Začínám si myslet, že je to její vtělení. Tak strašně jsem se smála, že se syn přišel podívat, jestli se matka nezbláznila. Jenže za pár kapitol jsem se dojala tak, že mi vytryskly slzy. Knížka má obrovský přesah, hluboce mě zasáhla. Pořád na ty příběhy myslím, a chtěla bych tam být s nimi. Ale já vlastně jsem.