Číst "Deníky" pro mě bylo těžké ze dvou důvodů: ačkoliv jsem zvyklá číst značně objemné knihy, tak styl deníkového psaní, který byl pro mě nový, se mi prvních x stránek četl dost pomalu a těžce a ani teď nemůžu říct, že by četba svištěla, což je důvod č. 2 - čtu pouze po večerech, takže jsem schopná přečíst jen několik stránek a tak až nezvykle dlouho čtu jednu knihu. Tohle všechno ale nic nemění na tom, že obsah knihy, pokud si jen na chvíli připustíte, že je to pravda, je zkrátka neuvěřitelný. Polina zažívá a popisuje všechno, co známe i my, navrch přidává prožití tří rusko-čečenských válek, šikanování i nenávist od spolužáků, učitelů, sousedů, vztah s matkou, první platonické lásky i otázku, jestli je Ruska po matce, což jí málokdo v okolí dokáže prominout a nebo Čečenka po otci, kterého ale nemá.
Rok od roku jsou "deníky" čtivější. Ačkoliv to nejspíš nebude kniha, kterou ještě někdy přečtu znova a celou, tak za mě ji doporučuji. Způsob jakým mě kniha oslovila, byl zase pro mě impuls k tomu, abych já oslovila autorku knihy a ptala se na otázky, které jsem měla a jen ona na ně mohla odpovědět.