Když jsem tuto knihu začala číst, nevěděla jsme co si myslet. Zkreslené vzpomínky autorky na povodně u Hodonína, a o několik let později tornádo na stejném místě a do konce se i do knihy dostalo Covidové období. A k tomu překombinovaný smyšlený příběh vraždy plný utrpení, pochopení a zmatení. Nejvíce se mi na této knize líbilo že autorka v knize zmínila a lehce propletla minulý příběh s tímto. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila jak to vše souvisí. Za mě skvěle vymyšlený příběh, jen mě moc mrzelo že už to bylo skutečně překombinované. Ale určitě na autorku nezanevřu a netrpělivě budu vyhlížet její další knihu. První kniha Šepot z lesa byla opravdu skvělá, i tato kniha stojí za přečtení.

Druhou knihu autorky Kateřiny Surmanové, jejíž předchozí titul Šepot z lesa jsem přečetla jedním dechem, jsem netrpělivě očekávala.
Příběh se opět odehrává "tehdy" a "teď", přičemž tehdy znamená dobu katastrofálních povodní na Moravě v roce 1997. Právě tehdy parta dětí nalezne zavražděnou mladou dívku, k jejíž smrti se přizná osoba z jejího nejbližšího okolí.
Jenže "teď", což je doba, kdy Moravu zasáhlo ničivé tornádo, se ukazuje, že je možná všechno jinak......
Knihu odlišuje od podobných detektivek popis skutečných přírodních katastrof, z nichž alespoň tu druhou mají mnozí čtenáři ještě v živé paměti.
Prvotina autorky se mně zdála o něco zajímavější a napínavější, ale i tak mohu tuto knihu doporučit.

Tato kniha se vám dostane pod kůži i do všech zákoutí vaší mysli. Slibuji, že se po dočtení budete na spoustu věcí dívat už navždy jinak….

Povodně zasáhly jižní Moravu, ničí vše, co jim přijde do cesty, a navíc parta dětí najde mrtvolu krásné dívky. Filip, který vidí duchy, se rozhodne vypátrat vraha. Po více než dvaceti letech se žene další pohroma – tentokrát vítr, který si s sebou bere vše – auta, domy, ale i životy.

Po knize Šepot z lesa, ze které jsem byla nadšená, jsem neváhala ani minutu a okamžitě jsem si přečetla i Zvedá se vítr. Jsem ráda, že se má vysoká očekávání naplnila.

Příběh je nakombinován vyprávěním z minulosti, z přítomnosti, čekají nás podrobnější informace o povodních i o hurikánu. Postupně autorka přidávala, spojovala, prolínala, až nám řekla vše, co bylo potřeba a čtenář si vše posbíral a poskládal a po téměř tři sta stranách si mohl oddechnout. Je to čtivé, napínavé, smutné, ale i dojemné.

Moc mě baví kombinace skutečnosti, fikce a nadpřirozena. Nevěřila bych, že to k sobě půjde tak skvěle. Prožívala jsem pocity lidí při ničivých záplavách i hurikánu, zároveň jsem se místy bála. V některých situacích jsem měla oči přilepené na řádky a ani jsem nedýchala. K tomu všemu jsem si zavzpomínala na devadesátky, ve kterých jsem vyrůstala, takže nejednou jsem v příběhu potkala dobře známé momenty.
Kolikrát mi běhal i mráz po zádech, i když po dočtení knihy toto rčení už raději nebudu používat….

Autorka má svůj nezaměnitelný, osobitý a originální styl. Potvrdila to svou druhou knihou. Já si ho zamilovala, takže už teď vím, že ať Kateřina Surmanová napíše cokoliv, já si to moc ráda přečtu.