Pokoj mrtvých je jízda – šílená a brutální, což se zrovna u tohoto autora dá naprosto očekávat. Říkám to u každé jeho knihy, a musím se opakovat – tohle čtení rozhodně není pro jemné duše! Pokud se však do čtení pustíte (nedoporučuji před spaním!), pak věřte, že vás nečeká žádná nuda.
Příběh je rozdělen na dvě dějové linky – jedna sleduje osudy a činy dvou propuštěných pracovníků, ta druhá nás provází návratem do práce strážmistryně Lucie Henebellové. Lucie se vrátila po mateřské dovolené a jako samoživitelka malých dvojčat to rozhodně nemá u policie lehké.
Thilliezův um nespočívá jen v brutálních (mnohdy velmi detailních) scénách, ale v i tom, že si vezme nějaké téma, detailně nastuduje a mistrně jej zakomponuje do příběhu. Není tomu jinak ani tentokrát, a i když danému oboru nerozumíte, při čtení se vám dostane náležitých vysvětlení.
Na Pokoj mrtvých jsem se hodně těšila, ale taky jsem se bála. Napsaná byla už v roce 2005, a postava Lucie se pak objevuje i v sérii s komisařem Sharko, kterou mám přečtenou a tak vím, co Lucii v budoucnu čeká. Tahle obava byla zbytečná, problém mám však jiný.
Příběh je takový „divoký“ a některé závěry jsou dost přehnané. Stejně tak se mi úplně nepozdával konec – na můj vkus rychlý a nereálný. Nevím, možná je to tím, že jsem od autora už četla i novější (naprosto excelentní) kousky, a teď jsem se vlastně vrátila k začátkům... ale tím určitě nechci říct, že je kniha špatná! Je velmi dobrá, jen já prostě tentokrát nemohu říct, že je výborná.