Autorka nám předkládá osobní příběh a popisuje, co ji dohnalo k anorexii a jaký byl život s touto nemocí. Ale i o tom, čím vším, si musela životem projít – týraní vlastního těla, toxické vztahy, násilí, pocit méněcennosti i pokus o sebevraždu. Petra se pokouší najít samu sebe i smysl života.

Uf, toto byla silná kniha a obdivuji Petru, že svůj příběh otevřeně předkládá všem čtenářům. Od prvních stránek se mi draly slzy do očí a během čtení mi bylo smutno a zároveň jsem Petře fandila, aby vše zvládla.

Její příběh jsem prožívala nejen jejím pohledem, ale i díky tomu, že jsem matka, tak jsem se dokázala vcítit do pocitů její maminky. Je to nepředstavitelné z obou stran, když Vás pohltí nemoc, a i Vaši nejbližší jsou bezradní a nemůžou Vám nijak pomoci. Je to ve Vaší hlavě a nejde to ven.

Ještě teď, když po dočtení píšu tyto řádky, mám slzy na krajíčku. Jsem moc ráda, že je Petra tam, kde je, že je z ní silná žena, která se s anorexií dokázala poprat, i když ví, že na ní může stále někde číhat.

Věřím, že tato kniha by mohla pomoci, byť třeba jediné dívce, která se cítí stejně. Když pozná, že v tom není sama a že se to dá zvládnout….

Petro, děkuji za Váš příběh a do života přeji už jen to dobré.