Podobné tituly

Rukověť urbanismu

Urbanismus pokládáme za jeden z nejtěžších oborů, který existuje. Architekt to nemá rovněž snadné, ale obecně platí, že urbanista vyzrává pomaleji, míra rizik, do kterých vědomě i nechtěně vstupuje, je řádově větší a v jeho práci se mnohonásobně zhodnocují zkušeností celých generací. 1)

Úvod je slabé slovo pro Rukověť urbanismu Jana Jehlíka, která vychází s upřesňujícím s podtitulem „Architektura poznávání a navrhování prostředí“. 2) V tom je ono „jádro pudla“, urbánní realitu je třeba znovu a znovu poznávat a během navrhování ověřovat a znovu poznávat. Řada témat a problémů se může jevit jako čitelná, předvídatelná a zdánlivě banální (ale stejně zásadní a se stejně fatálními důsledky, řečeno metaforicky brněnského psychologa a sociologa města, jako odpověď na otázku „Vezmu si ji, nevezmu si ji“), do řešení vstupuje systémová a zpětně vazební dynamika, vše se hierarchicky vrství, do „hry“ vpadají další a další proměnné veličiny a některé se očekávaně, předvídatelně a jiné zcela překvapivě etablují v nové situaci jako určující atd. Rukověť má nabídnout jistoty v oboru, který je ze své podstaty tak komplexní a zároveň tak naplněn tolika různými imperativy a proměnnými veličinami pro pobyt člověka, že se nejistotám nevyhneme. Odpověď, která do práce urbanisty může zásadním přivést více jistoty, propojit vůli k inovaci s respektem k dědictví generací, odvahu s uvážlivostí, je sám způsob „uchopení“ podstaty problematiky urbanismu. Rukověť se musí dobrat fundamentu a propojit jej s operativními řešeními. Jan Jehlík toto odvahu měl a výsledek můžeme popsat jako „otevřenou encyklopedii urbanismu“ 3)

Jak je publikace koncipována? Problematika je probírána tak, že se „třikrát po sobě v oddílech Prostředí, Sídlo a Projekt zopakují čtyři okruhy-podmínky, předmět, vlastnosti a výklad. Vždy z jiného úhlu, a přiměřeně tématu příslušného oddílu“. Pomyslnou červenou nití je postup od „obecného ke konkrétnímu, od narativního k systémovému, od ideje k realizaci.“ (s. 10) Aspirace dvěstěpadesátistránkové Rukověti je více než mimořádná a prof. Ivan Reimann z drážďanské Technické univerzity ji se zjevnou sympatií popsal: „Uchopit celý obor a všechny rámcové podmínky tvorby sídel, od základů lidské existence ve světě až k technickým a politickým rovinám rozhodování.“

Co je podmínkou úspěchu uvedeného konceptu? Důsledné provedení. Kategorie a pojmy jsou definovány, uváděny opakovaně do vzájemných vztahů (zároveň se odkrývají variantní řešení) až s neúprosnou systematičností, pregnantností, a s neméně důležitým s průběžným rozbíjením zavedených klišé. Text je lapidární a často psán s Jehlíkovým espritem a „intenzivně“ („Když stavíme, rozhodujeme o světě. Když rozhodujeme, měli bychom si být jisti. Jistota myšlenky je ve vzorci, jistota činu je ve struktuře, jistota kvality je v rozhraní. Ve všech měřítcích, ve všech prostředích, ve všech projevech.“, s. 183). Naivně řečeno: jasně se v Rukověti říká, co urbanista má znát, co může a co má činit, a co nikoli, a s jakými důsledky má počítat. Jehlíkem výslovně formulovaná metodologická zásada, v Rukověti se „neusiluje o úplnost dat, ale o plnost výpovědi“ je jednou ze záruk úspěchu. Rukověť urbanismu obsahující kategorie, pojmy, principy a s tím spojenou rozsáhlou fakticitu získává v Jehlíkově podání, přes veškerou náročnost textu, „křídla“; celistvý systém urbanismu se spojuje s inovativním přístupem.

Jehlíkova obsáhlá publikace nehýří samoúčelně citacemi, těžiště je v originalitě, v původnosti práce s fakticitou. Proto i citace klasiků (Aristoteles, Platón a d.), našich autorů (Zdeněk Neubauer, Václav Malina, Tomáš Valena a d.) a zejména zahraničních architektů a urbanistů, teoretiků těchto oborů, dále filosofů, sociologů (Hannah Arendtová, David Bohm, Ralf Dahrendorf, Aldo van Eyck, Martin Heidegger, Hans Kolhoff, Léon Krier, Kevin Lynch, László Moholy-Nagy, Manuel de Sola-Morales, Karl R. Popper, Aldo Rossi, Richard Sennet, Alison Smithson, Heinz Wetzel, Paul Zucker a d.) a z dokumentů urbanismu vždy jen uvozují jednotlivé kapitoly a propůjčují Jehlíkovým vztažením ke konkrétnímu tématu urbanismu hloubku.

Co úvodům, příručkám a rukovětím hrozí? Zpravidla přes systematické sepsání a vydefinování kategorií a pojmů vsakuje do těchto příruček jistý stupeň odrazující sterility. Tomu je text Jehlíkovy Rukověti nebetyčně vzdálen. Ano, Jehlík pregnantně definuje pojmy, provádí výčty, ale – a to je pro celou publikaci podstatné – uvádí je mnohonásobně do vztahů; směřuje po spirále k již výše uvedené „teoretické reprodukci skutečnosti“.

„Rukověť urbanismu“ uvádí pro publikaci tohoto typu nezbytně podrobný, přehledný obsah; vzhledem k tomu, že publikace typu rukověti nemá věcný a jmenný rejstřík, tak čtenář uvítá, že každý ze tří hlavních oddílů – Prostředí, Sídlo a Projekt – je znovu vybaven dalším podrobným rozepsáním obsahu (do témat, kategorií a pojmů). U několika kapitol rozpoznáme, že byly dodatečně vřazeny, nicméně i ty mají v publikaci místo, jakkoli platí, že jejich vypuštění by se zvýšila přehlednost požadovaná po „rukověti“. Knihu uzavírá doslov „Hmota, prostor, děje“ Adama Gebriana, nezbytná kapitola Prameny (včetně cenné bibliografie zákonů a norem spojených s tématem urbanismu) a „Mapa urbanismu“.

Dovolíme si na závěr recenze uvést několik úryvků, které čtenáři přiblíží Jehlíkův styl a i dalšími recenzenty oceňovanou „intenzitu“ textu:
– „Navrhování je vlastně jen cestou nazpátek k tomu, co opravdu známe, k jistotě porozumění. A onou jistotou není vnější, ale vnitřní srozumění“ (s. 13)
– „Z mylné víry v objektivní principy, vedoucí k univerzální kvalitě v urbanismu, plyne stejně tak mylná víra ve vzdělanost jako jediné měřítko kvality architekta či jeho konání.“ (s. 14)
– „Architekt přímo nenaplňuje funkce-potřeby lidí; jen reflektuje přirozené děje a tendence.“ Tzv. funkce, potřeby a zájmy nejsou „dané“ (a které jako takové bychom mohli pilně jednou provždy roztřídit a vřadit do tabulek úvodů do urbanismu), nelze je člověku přidělovat tak, jako by se vytahovaly hotové z černé skříňky, jsou výsledkem „vytváření smyslu pro…“. To urbanista Jan Jehlík velmi dobře ví a domyslí: „Představa, že existují obecně platná pravidla a ta je možné víceméně formalizovat, je mylná. To, co dělá architekta dobrým architektem, je schopnost poznat aktuální potřeby lidí v daném místě, pochopit ono místo v jeho vývoji a vnést do návrhu >trvání<, tedy vnitřní kvalitu.“ (s. 23)

Resumé? „Rukověť urbanismu“ artikuluje základní, archetypální a současná témata urbanismu. Na dvě stě padesáti stránkách textu není místo pro oddech a přesto budete právě díky Jehlíkovu intenzivnímu stylu číst se zaujetím.
Ondřej Beneš, Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

Poznámky
1. Problematika urbanismu je zpřístupňována cennými překladovými publikacemi (Jan Gehl, Leon Krier a d.), ale sympaticky narůstá i hodnotná produkce z řad českých urbanistů a architektů, mj. T. Valeny Město a topografie: evropské město v topografickém kontextu (1991), P. Hniličky Sídelní kaše: otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů (2005), R. Kouckého Elementární urbanismus (2006), I. Hrůzy Svět měst (2014), M. Kohouta, D. Tichého F. Tittla Hromadné bydlení – systematika prostorových typů (2015, a další velké monografie pod ed. M. Kohouta). Podmínkou úspěšného urbanismu je nezbytný „background“ – generační kontinuita v poznání příslušných témat a opora v osobnostech. Zdá se, že vývoj po listopadu 1989 přináší i v oboru urbanismu cenné výsledky.
2. Jehlík, Jan: Rukověť urbanismu. Architektura poznávání a navrhování prostředí. Praha, Ausdruck Books 2016, ISBN 978-80-2609558-3
3. Adam Gebrian výslovně píše o „Jehlíkově filozofii urbanismu“. Jde o oborovou filosofii sui generis, kterou není radno podceňovat; v Jehlíkově „filosofii urbanismu“ je důležitý a právem A. Gebrianem akcentovaný vůdčí motiv – „respekt ke kontinuitě vývoje“, který Jehlík překládá do kategorií a pojmů urbanismu a především do jejich interpretace. In: Gebrian, Adam: Hmota, prostor, děje. Srov. Doslov v recenzované publikaci, str. 224

Recenze byla publikována v časopise Stavba č. 2/2017, str. 12–13