Skvělá kniha. Že nebylo období komunismu v žádné zemi selanka, to mi bylo jasné. Ale netušila jsem, že se v Albánii komunistům podařilo vytvořit režim, jenž snese srovnání jen se Severní Koreou. Autorka zprostředkovává osudy lidí, kteří skončili v mnohaletém žaláři, a to mnohdy za naprosté malichernosti nebo na základě křivého obvinění. Režim to dotáhl tak daleko, že obyvatelé trpěli hlady, udávali sousedy i rodinné příslušníky jen proto, že očekávali provokaci Sigurimi vždy a všude, neodvažovali se říci názor nahlas. Jde o knihu, která se bude líbit všem, kteří stejně jako já čtou knihy z edice Prokletí reportéři slovenského nakladatelství Absynt.

Kniha má podtitul Głosy komunistycznej Albanii. Tedy hlasy komunistické Albánie a opět zde najdeme naprosto dech beroucí reportáž z nedávné minulosti a ze země, která od nás není zas tak daleko. Kniha byla nominována na Cenu Ryszarda Kapuścińského (což je legenda polské reportážní školy, pokud by jste nevěděli).
— Nevím, zda víte, jak se žilo za komančů u nás a teď si představte, že bolševická nákaza spadne na zemi, která je mnohem méně rozvinutá nejen než naše země ale dokonce než Rusko. V kombinaci s extra paranoidním diktátorem jako byl Edver Hodža dostanete peklo na zemi. Albánie se co do míry utrpení a kvality života nacházela daleko za Rumunskem a kousek před Severní Koreou. Hlad byl zcela běžnou součástí života mnoha albánských obyvatel.
— Míra izolace od světa a propagandy zde byla brobdingnagsky obrovská a na konci knihy je příhoda, kdy se jeden z Albánců dostane dostane do Řecka a když mu jeden z Řeků přináší plechovku Coca coly, tak ji považuje za ruční granát a když vidí, jak neznámý muž odtrhává uzávěr plechovky, tak zděšeně prchá. Stejně tak si nevěřícně prohlížejí bazény řeckých domů, o kterých jim státní propaganda tvrdila, že jsou falešné jak potěmkinovy vesnice.
— Nepředstavitelné je také to, jak hluboce bylo do albánské společnosti zakořeněno udavačství a nedůvěra, kdy manželky udávaly manžele aby zmírnily trest někomu ze své rodiny. Je zde nejen příběh muže, který dostal dva roky vězení jen za to, že během mezinárodního fotbalového zápasu pochválil hru německého hráče nebo vyprávění o tom, jak tajná policie nemohla přinutit dvoumetrového chlapa ke spolupráci, tak přivedli jeho dceru, nejdříve ji zmlátili do krve a pak mu oznámili, že pokud nepodepíše všichni policisté v místnosti ji postupně znásilní.
— Prostě v bolu, utrpení a beznaději se příběhy z této knihy lehce vyrovnají jakémukoliv příběhu o šoa nebo koncentračních táborech. Jen se vše odehrává dávno po válce a mučitelé a muži, podepisující rozsudky smrti nebo mnohaleté tresty tvrdého vězení nebyli nikdy potrestáni. Mrazivé je ti to, že po pádu komunismu spousta Albánců hledí do minulosti s nostalgií a to jejich verze komunismu je mnohonásobně horší než co se dělo u nás i v padesátých letech. Tohle máme bohužel dosti podobné.
— Pokud máte žaludek na pořádnou porci beznaděje, lidského utrpení a systematického násilí, pak vám knihu mohu doporučit. Je stejně silná jako ty nejlepší příběhy o šoa nebo ruských gulazích ale je to hodně temné a kruté.