Setkáváme se zde s kupcem Izarem němým vypravěčem roztodivných příběhů.
Tenká kniha se silným poselstvím o moci příběhů

Je to snový a místy bizardní příběh, který se dobře čte a dokáže čtenáře
překvapit.

Izar vypráví nejen historky z cest, ale také svůj silný životní příběh o
lásce k ženě, otci a příteli.

Hodnotit tuto knihu podle děje nemá smysl, protože ten se v tomto případě stává nepodstatným. Představte si, že se kolem vás zničehonic spustí obrovský ohňostroj a vy neutušíte, jak vysoko rachejtle vyletí, jakou barvu a jaký nečekaný tvar bude světelný efekt mít, kde, kdy a jak blízko třískne další. Přesně tak jsem se cítila, když jsem se začetla do této knížky, která mě překvapovala poetičností příběhů Tisíce a jedné noci, ale zároveň jejich syrovostí, otevřeností, hravostí, hrou s neobvyklými slovy. Brzy jsem přestala řešit, jaký hlubší smysl to celé má, a nechala se jen bavit.

Taková drsná orientální pohádka. Osvěžující vybočení z běžné čtenářské rutiny. V mýticko-bájné rovině je to laděné celé. Je to barevné, exotickým odérem dálek a zároveň smrdutě zapáchající dnem společnosti a krušného cestování. Spousta věcí je tu symbolických s otevřeným koncem. Místy je to těžko uvěřitelné a barvitě nechutné, ale to už dobré pověry bývají. Že jsem nečetla anotaci, je jedině dobře. Ráda se nechám překvapit a toto bych sama od sebe nejspíš cíleně nečetla.

Na vlnách s vůní orientu se dostaneme na záhadný ostrov, kde se zdá, že i ty nejdivočejší sny, včetně nočních můr, se mohou stát skutečností, a přesto, jak čtete, zdá se vám vše naprosto normální.
Příběh kněžny Núrit, kupce Izara a malého hovnařova kluka nás naplno vtáhne už od prvních stránek a nepustí až do konce knihy. Po každé přečtené stránce se chcete dozvědět, co se stane dále.
Velmi dobře napsaná kniha, která všechny otázky zodpoví až na úplném konci.

Pro mě je nový román Biancy Bellové především čirou radostí z vyprávění, příběhy v něm obsažené se vynořují a zapadají a nové se znovu objevují. Isfahán a Smyrna, orientální se zde mísí s prvkem křesťanským, hemží se to tu bájnými zvířaty a neodolatelně se překrývají historické události s pohádkovými motivy. Copak je nutné všemu dávat určitý předem daný smysl? Není skvělé se jen unášet nespoutaným tokem vyprávění? To se mi na knize moc líbí. A ovšem, v neposlední řadě je nutné vyzdvihnout i to, že je nový román Biancy Bellové i „cítit“. Pachy v něm hrají důležitou roli a myslím, že se autorka dokázala s tímhle motivem velmi dovedně vypořádat. Ostrov, kdesi na pomezí mezi Orientem a Okcidentem, je vypravěčským pohlazením i pokušením, krutostí i něhou, vášní i smířením.
P. Bažant