Příběh nejen o devíti ryze niterných dní nekonečna, o zážitku, který vrací život do těla, ale především je to příběh o osobním průvodci, kterého má v sobě každý z nás. Anke Evertz píše způsobem, který lze nazvat strhujícím se vším všudy, přibližně prvních šedesát stran jsem opravdu nebyla schopná se odtrhnout a i kdybych byla z těch, kteří si o podobných příbězích mohou myslet své, způsob podání, tak niterné a strhující pozvání do života, by mne i tak pozvalo k přečtení příběhu, na jehož začátku bylo zklamání životem a nic neříkající všední den. Teoreticky – něco takového zažívá občas každý, někdo více, někdo méně. Hloubka takové životní krize tu není náhodou, má nás provést větší kvalitou lidského žití a mnohdy odvést od života takového, jaký bezútěšně vedeme. Byť by se našemu okolí zdál sebelepší.