Rose, Francouzka, botanička, která odjíždí do Japonska, aby si vyslechla poslední vůli svého otce. Je tu však jeden problém – nikdy se s ním nesetkala. Poznává tak nejen krásy Japonska, ale zároveň i sama sebe. Je to příběh o tom, jak se vyrovnat se ztrátou otce, kterého nikdy nepotkala, ale přitom je její součástí.

V knize je spousta rostlin, jejich pocit dodává knize na jemnosti. Jednotlivá místa jsou popsána až magicky, krásně. Při čtení jsem měla pocit, jako by text plul kolem mě. Autorka nás s sebou vzala do Japonska a já si mohla užít pocit, že tam skutečně jsem.

Celý příběh je vlastně proud myšlenek a pocitů. Filozofické myšlenky o bytí a nebytí, hledání sama sebe. Je to poetické i hluboké. Ač je to útlá knížka, čte se pomalu. Spoustu vět si musí člověk skutečně uvědomit a některé myšlenky prožít společně s Rose.

Ač tu nemáme žádný velký děj, zasáhlo mě to. Příběh ve mně vzbudil spoustu emocí, chtělo se mi brečet a nejraději bych byla v Japonsku spolu s Rose, abych jí pomohla a abych společně s ní odkrývala krásy Japonska.

Jemná kniha o ženě, která stejně jako květina rozkvétá, když má dobrou půdu. Naše hrdinka, žena bez života, podstoupí cestu do Japonska, aby zde převzala dědictví po otci, kterého neznala. Cesta k dědictví vede chrámy, které její otec miloval. S každou další návštěvou, novým poznatkem a dalším květem nějaké rostliny i naše hrdinka začíná být konečně spokojená. Možná jen ten námět trochu klišé, ale tak krásně napsané (a přeložené), že to knize odpustíte. A možná rozkvetete taky.

Nádherná kniha, ke které se budete určitě po celý život vracet.