Dostala se mi do ruky knížka Selfíčka od Marka O. Váchy. Už od druhé stránky začalo být čtení náročné, ale nikoliv pro svou obtížnost, ale pro podivný schizofrenní styl. Ten čtenáře stále ponouká knížku roztrhat a vyhodit, protože něco tak školometsky přemoudřelého se nedá strávit. Souběžně knížka probouzí zvědavost, kdy nastane zvrat a autor se naladí na stravitelnější notu. Vydržel jsem čekat až do poslední strany, ale musel jsem si hodně pomáhat slovními úlevami. Nevím, co M. O. Váchu postihlo, že měl potřebu neobyčejně silné prezentace sebe sama, samozřejmě zamaskované pod nánosem katolického klišé, plného sebeobětování a bezmezné lásky vůči bližním. Marek O. Vácha promlouvající zde jako svatý otec staví singl žijící bližní na pranýř, především ženy - potenciální matky, láteří nad jejich sobeckým zavrhnutím odvěkého smyslu života, ale současně lká nad svým celibátem, protože on by tak chtěl mít děti, tak moc by chtěl mít rodinu, ale kvůli slibu Bohu nemůže, chápej čtenáři, kdežto ti všichni ostatní můžou, ale nechtějí, fuj. Propadli totiž selfíčkům.