Podobné tituly

Letos v květnu vyšla v nakladatelství Neklid kniha dlouholeté aktivistky a propagátorky anarchistických myšlenek Cindy Milstein v českém vydání nazvaná Anarchismus a jeho ideály. Pokud vám tento titul něco připomíná, napovím: jako Anarchismus a jeho vize ho vydalo v roce 2013 nakladatelství Mezi řádky. Originál pak vyšel prvně před deseti lety coby Anarchism and Its Aspirations.

Pokaždé, když píšu recenzi na nějakou knihu, snažím se uchopit mimo jiné to, jaké ústřední pocity ve mně zanechala. A ty někdy ani nemusí souviset přímo s obsahem. U této práce je to zejména pocit střídajícího se optimismu a pesimismu ve vztahu k vlastní víře ohledně možnosti uskutečnění myšlenek svobody a samosprávy. Všímají si toho i sami vydavatelé ve své předmluvě, když vzpomínají na naděje roku 2011, kdy povstali lidé v různých částech světa, a ať vědomě či ne využívali metody anarchistické teorie a praxe. Zatímco dnes jsme spíše svědky několik let trvajícího nastupování reakce s její xenofobií, nacionalismem a voláním po tvrdé ruce silného vůdce. Autorka ve svém deset let starém prologu přiznává, že mnohé aspirace z dob vrcholu alterglobalizačního hnutí jsou jakoby v nenávratnu, že i anarchisté se stávají většími nihilisty a že „propast mezi ideály anarchismu a dnešní sociální realitou, dokonce i v anarchistických kruzích, může být hodně skličující“. Naděje se přesto nevzdává a snaží se vyvolat „diskusi o tom, co anarchismus je a čím by mohl být,“ aby v samotném závěru knihy zvolala, že „když ze sebe vydáme to nejlepší, můžeme si troufnout vydat se utopickým směrem zdola ke světu od všech a pro všechny“.

Anarchismus a jeho etický rozměr

První kapitola je seznámením s anarchistickou teorií a praxí. I když se najde hodně pohledů a definic anarchismu, ta nejstručnější by mohla znít „boj za svobodnou společnost svobodných jedinců“, což znamená „zrušení dominance a hierarchických forem společenského uspořádání, neboli moci v sociálních vztazích, a jejich nahrazení horizontální verzí, neboli rozdělením moci všem“. A vše s vědomím toho, že tu budou vždy nějaké rozpory ve vztahu individuální a společenské svobody, což si vyžaduje neustálé hledání rovnováhy. Znamená to, že anarchismus musí být ze své podstaty dynamickým myšlením.

Milstein zabrousí i do minulosti, kdy se v socialistickém táboře tvoří dva proudy – libertinský a autoritářský. Pro anarchismus prostě byla vždy nepřijatelná myšlenka převzetí státní moci. Navíc byl vždy velmi sebekritický, což umožňovalo jeho další vývoj. Je důležité si uvědomovat, že „anarchisté nejsou nezbytně lepšími nebo horšími lidmi než ostatní. Složité sítě hierarchií, nenávisti a komodifikovaných vztahů, které deformují každého člověka, deformují i anarchisty.“ Mezi nimi ale alespoň dochází k nějaké reflexi a snaze něco s tím dělat.

Důležité pro anarchismus vždy zůstávaly principy jako svoboda, solidarita, internacionalismus, autonomní a federativní sdružování, vzdělávání, vzájemná pomoc, harmonie atd. Navíc do něj přibylo mnoho nových témat, jako jsou ekologie, práva zvířat, technologie, sexualita, gender…

Anarchismus je revoluční politická filozofie, takže jen neklouže po povrchu a nesnaží se pouze záplatovat problémy. Na kritice kapitalistické praxe ukazuje autorka, proč právě takový postoj je smysluplný. „Anarchisté věří, že když dají lidé hlavy dohromady, vymyslí a vytvoří tvořivější, mnoharozměrnou společenskou organizaci.“

V praxi anarchisté navrhují „skromné experimenty s velkými cíli“ – umožnit lidem realizovat svá přání a vytvářet nové vztahy na nehierarchické úrovni; povzbudit je k tomu, „aby mysleli a jednali sami za sebe a aby obojí dělali na základě emancipačních hodnot“. Na této cestě se řídí etickým kompasem. Namísto účelnosti se ptají po správnosti svého jednání. To je nabádá k hledání cest i tam, kde si je doposud nikdo neuměl představit, a držet se jednoty cílů a prostředků.

S takovým kompasem pak můžete jít cestou utopie, přenášet principy do praxe, inspirovat a budovat zárodky budoucí společnosti již v té stávající. „Anarchismus se dívá do minulosti, kdy lidé mnohem více využívali komunální a samosprávné způsoby organizace, všímá si možností v současnosti a udržuje zdravou víru v to, že lidé na tom v budoucnu mohou být lépe.“ Praktickým odrazem je pak nespočet anarchistických projektů, které fungují na anarchistických principech, nebo s nimi různými způsoby experimentují.

Anarchismus inspirovaný a inspirující

Alterglobalizační hnutí konce devadesátých let zviditelnilo anarchismus. Nejenže do něj byli anarchisté a anarchistky zapojeni, ale toho hnutí přímo formovala anarchistická praxe rozhodování a horizontality. Anarchistické hnutí bývalo kdysi ve své většině zaměřeno především sociálně a protikapitalisticky. Ve druhé polovině minulého století se v něm ovšem projevily vlivy Situacionistické internacionály, sociální ekologie, objevování modelu afinitních skupin, západoněmeckého autonomismu a v neposlední řadě zapatistického povstání. Anarchisté se tak „pokorně vnímali jako součást mnoha různých bojů o svobodu, které vedou různí antiautoritáři“.

Anarchismus najednou nejenže inspiroval ostatní, ale stanovil také pravidla debaty – nejde ani tak o globalizaci, jako o její ekonomickou podobu určovanou kapitálem. Pro mnohé se náhle stalo mnohem přijatelnější identifikovat se jako antikapitalisté a čím dál většímu počtu lidí dávalo „smysl uvažovat mimo rámec státu“. Někteří byli nuceni obracet se ke svépomocným přístupům, s nimiž měli anarchisté již bohaté zkušenosti.

Anarchismus odmítl levicový horizont malých ústupků a místo toho volal po rázné emancipační odpovědi. Varoval před situacemi, kdy „bezmocní dupou po bezmocných, a ti mocní z toho vyjdou bez škrábnutí“.

V závěru knihy si ale Milstein také klade důležité otázky ohledně toho, že mnohdy neumíme vyjádřit, za co bojujeme, a zda pouliční akce nejsou jen kontrakulturní verzí lobbingu, zatímco většina lidí nemá moc nad svými životy. Také problematizuje rozhodování v rámci afinitních skupin, které není aplikovatelné na širší, a tím pádem i heterogenní skupiny lidí. Nadále je tedy potřeba zabývat se způsoby rozhodování, jejich kombinováním a experimentováním s nimi.

Příkladů, kdy lidé sami sobě vládnou, není málo. „Vyžadují mimo jiné trpělivost, rozvažování, sebereflexi a představivost. A také odvahu.“

Takže seberme odvahu, řiďme se svým etickým kompasem a naplňujme naši vizi svobodné a samosprávné společnosti.