Kniha „Moje cesta životem i mimo život pozemský“ člověka svádí k tomu, aby ji tzv. zhltl na jediný zátah. Obsah a forma podání první poloviny knihy vysloveně čiší naléhavostí a panikou, kterou v různých životních situacích může pocítit každý z nás a jen zpětně a s chladnou hlavou, pak může hodnotit, zda by se i nyní zachoval ve všech bodech stejně. Obsah knihy jako celku zcela nenásilně a vlastně o to pevněji, vtahuje čtenáře (nebo alespoň mě) do nejniternějších pocitů autorky. Nelze než souznít s jednou z myšlenek autorky (a samozřejmě nejen s ní;)), kterou je to, že je třeba žít dobře život vlastní a nikoliv jen přežívat v životech ostatních. Kniha přitom čtenáře nutí vnímat a soucítit s životem a vzorci chování, kterými si sama autorka procházela dříve a zároveň čtenáře změnou životního postoje autorky a jejími postřehy při tomto přerodu nesmírně „nakopává“ k tomu, aby se z „chyb autorky“ poučil a navzdory tomu, že se snad ještě do tak vypjaté životní situace nedostal, se pokusil inspirovat autorčinými tipy a „měl se trochu víc rád“. Myslím, že každý z nás „TO“, v čem spočívá poselství celé knihy, v nitru duše zná a ví. Přesto považuji na nesmírně důležité si TO připomínat dnes a denně až do chvíle, než se TO stane součástí našich vlastních nevědomých vzorců chování, naší duše a tím i celého našeho vlastního života a vnímání světa kolem.