Tak já vážně nevím. Jsem stará čtenářka (už i věkem, důchodkyně) a miluji historické romány. Přečetla jsem jich spoustu. Těšila jsem se, i když ty předchozí díly neznám. Knihu jsem si vybrala na poličce veřejné knihovničky na nádraží v Řevnicích. Nemohla jsem to dočíst. Nakonec má silná vůle zvítězila, protože já vždycky všechno dočetla do konce, ale styl, jakým je to psané, je hrozně zvláštní a pro mě až nesrozumitelný. Jsem vysokoškolačka, mám zkušenosti i v historii, ale někdy jsem se nedokázala orientovat, přibývala nějaká nová jména, nechápala jsem, kam je zařadit. Asi největším úskalím autorky jsou příliš dlouhé (a mně připadá, že kostrbaté) věty. Uvedu příklad: "Vyplouvá pozdní jaro, v Soukenické ještě dokvétají šeříky, Babetka vyhlíží beztoho příliš často k protějšímu miltnerovskému domu, v prvním patře se rozlétne okno, samozřejmě se zjeví mezi bílými záclonami důstojně a vzpřímeně o n a, Růže Čechová, jak přezdívají slánské měšťanky dávným dívčím jménem manželce kontribučního Miltnera ; panna Volcová pokaždé ucouvne ze své vyhlídky před obrazem příští tchyně, tentokrát neodolá, upíjí zvědavýma očima tu teatrální scénu, jak blahosklonně kyne paní Růže neznámému hostu, vysokému, ztepilému muži, host odchází s Františkem Karlem uličkou vzhůru k rynku, neznámý muž je krásný, má vysoké čelo, ověnčené hnědými kadeřemi, i to zachytí letmý pohled, je o hlavu vyšší než pan Miltner, vyrovnaných pohybů, ani se neohlédne ..." Pamatujete si někdo, čím ta věta začala? Musím se vrátit na její samý začátek, protože v jejím průběhu jsem to zapomněla a začala jsem dokonce myslet na nějaké svoje věci! :-)