Je to jedna z nejvtipnějších knih, které jsem kdy četla. Nějaká větší zápletka v knize není, ale historky z domova důchodců jsou legrační.

Smích a slzy v jednom

Hendriku Groenovi je 83 let, žije v severoamsterdamském domově pro seniory a nehodlá v blízké budoucnosti zemřít. Že to s aktivním životem myslí vážně dokazuje jeho nový “koníček” psaní deníku. Nohy mu už sice neslouží jako za mlada, ale to není na překážku založení anarchistického klubu Staří-ale-ne-mrtví, jehož členové mimo jiné vyráží spolu na výlety.

Úryvek:
Udělal jsem zásadní rozhodnutí ohledně svého výletu. Bude to kuchařský workshop. Na internetu jsem na základě ceny a vzdálenosti vybral čtyři šéfkuchaře. Každému jsme minimálně třikrát volal, abych se ujistil, že má dost trpělivosti se starými lidmi. Dva z nich touto zkouškou neprošli.

Hendrik Groen je pseudonym autora, jehož pravá identita je pouze předmětem spekulací v médiích (stejně jako např. u autorky Geniální přítelkyně Eleny Ferrante). O svém románu říká: “Ne každá věta je lež, ale ne každé slovo je pravda.”

Jednotlivé deníkové zápisky vycházely v roce 2013 jako sloupky na literárním webu Torpedo Magazine pod názvem Stará bolest. Konec špatný, všechno špatné. Tajný deník Hendrika Groena. Neznámý autor zde popisoval nejen radosti a strasti všedního života nizozemských seniorů odloučených od svých rodin, ale také aktuální politickou situaci: předvolební boj, snižování počtu zaměstnanců v sociálních zařízeních (např. absurdní nápad jedné političky vyhodit odborné sociální pracovnice a nahradit je dlouhodobě nezaměstnanými), zpřísnění podmínek přijetí seniorů apod. Píše také o nizozemských osobnostech, které však mohli znát jen pamětníci. Nevyhnul se ani eutanazii či lásce v pozdním věku.

Úryvek:
Dnes ráno jsem jel do nemocnice navštívit Evereta. Jeho stará dobrá kuráž je zpět. Ptal se sestry, jestli by si mohl odříznuté prsty vzít s sebou domů, aby si je vystavil na kredenci. Ošetřovatelka se nejdřív nechápavě dívala. “Já myslím, že vaše prsty už vyhodili,” odpověděla trochu ustrašeně. Everet: “Ale ony stále patří mně. Zvažuji, že podám stížnost… Ale ne, dělám si srandu!”

Úsměv, cynismus, ironie, smutek, naděje… to vše najdete v této knize. Nečekejte žádné dramatické zvraty ani třeskutý humor. Život starých lidí není komedie a jen vzácně ho berou s nadhledem. Navíc některé věty, obraty jsou suché, šroubované. Mladá překladatelka Lucie Doležilová měla těžký úkol - převést nizozemské “seniorské” reálie a průpovídky do češtiny a mnohdy se jí nedařilo.

Knihu doporučuji spíše starším ročníkům pro povzbuzení, že “v tom” nejsou sami. Mladí by asi nepochopili a nudili se.

Úryvek:
Stárnutí je proces opačný k tomu, když dítě dospívá. Fyzicky se člověk mění ze samostatného jedince na stále závislejšího. Endoprotéza, bypass, prášek na tohle a tamhleto, je to hra na schovávanou. Když smrt ne a ne přijít, skončí člověk jako důchodce-mimino s plenkami a nudlí u nosu. Cesta tam, od nuly do osmnácti je úžasná, plná výzev, vzrušující. Člověk si vytváří vlastní život.

Okolo čtyřicítky je člověk silný, zdravý a mocný. Na vrcholu sil. Bohužel si to uvědomí, až když začne přicházet úpadek, když pomalu a potichu ubývá dokonalosti a život se stává prázdným. Když se denním cílem a ambicí stává šálek čaje a koláč. Chrastítko seniorů.

Nezlobte se. Už to přeháním.

A přitom jsem udělal několik důležitých kroků, abych si ještě trochu užil. S novými přáteli a divokými plány. Juchú!