Přečetla si knihkupkyně z Kosmasu v Kutné Hoře

Příběh nesmělého pošťáka, který žije cizí životy prostřednictvím otevíraných dopisů, a který si časem přivlastní celý život jednoho z adresátů.
Vyprávění plyne poklidně jako Bilodův život až do chvíle, kdy nahradí jednoho z adresátů a začne si dopisovat se vzdálenou dívkou pouze ve formě veršů japonské poezie HAIKU. Musí se naučit jak haiku psát a jak v haiku přemýšlet, a čtenář se to naučí s ním. Knihu nedokážu přirovnat k žádné, kterou jsem prozatím četla. Na konci jsem nevěřícně zírala, asi jako ostatní čtenáři, kteří si na autorovi vyžádali pokračování.

Magický, absurdní, romantický, znepokojující. Zkrátka rozporuplný příběh o lásce, osamění, erotice bez doteku, porušování pravidel, ne/normálnosti, kráse japonské poezie a zenovém buddhismu.

Haiku mne okouzlilo už dávno. Všem doporučuji výběr z haiku Kobajaši Issy Oči vážky. Krůpěj rosy. Čtenáře okouzlí nejen nádherná poezie, ale také podmanivé ilustrace Daniely Renčové. Ale zpět k prozaickému příběhu Denise Thériaulta.

Pošťák Bilodo porušoval listovní tajemství.
Sám ke své lítosti žádné osobní dopisy nedostával, neměl totiž nikoho dostatečně blízkého na to, aby si s ním psal. … Dopisy neznámých lidí představovaly něco naprosto jiného, vzrušujícího. Skutečné dopisy napsané skutečnými lidmi, kteří před plazím chladem klávesnice a rychlostí internetu dávají přednost smyslovému požitku z psaní rukou a lahodně malátnému čekání, lidmi, kteří se k tomuto kroku uvážlivě rozhodli a s největší pravděpodobností tak učinili z principu, z potřeby nepodlehnout všudypřítomnému závodu s časem, odolat nutnosti věčně podávat výkony.

Bilodo, stranící se společnosti a ignorující skutečnou do něj zahleděnou dívku, otevíral mimo jiné dopisy od učitelky Ségoléne z ostrova Guadelupe adresované výstřednímu intelektuálovi Grandprému. Okouzlila ho nejen exotická dálka a fotografie pisatelky, ale také obsah dopisů. V obálce byl vždy jen jeden papír s jedním haiku. Zamiloval se. Do neznámé dívky i japonské poezie. Nevyzpytatelnost osudu mu dala možnost zaujmout místo Grandprého ...

Ztratila jsem vás?
nechme být podzim
mám dál vaše přátelství?

Jako věčný sníh
pevné - neměnné
zůstává mé přátelství

Strmé vrcholy
snad přijmete hold
prostého horolezce

Hrozivé horské štíty
tajně doufají
v odvážné lezce

… a proniknout do tajů nejen haiku, ale i vášnivé tanky ...

Některé růže
sedm let krásu tají
už dávno tomu
co zatoužil jsem prvně
vyznat vám svoji lásku

Horká letní noc
vlhká přikrývka
hoří můj klín i mé rty
Hledám vás a zas ztrácím
já jsem ta plachá růže

… a v závěru příběhu odhalit význam záhadného Grandprého podpisu - kruhového symbolu zenového buddhismu Enso.

Již v úvodu jsem napsala, že příběh je rozporuplný. Jsem nadšená z jeho poetiky, vyznání ručně psaným dopisům, obdivuji skvělý překlad Anny Čadilové. Hlavní hrdina mi však k srdci nepřirostl. Kdyby byl “zvláštní”, snad. Ale on je nenormální! Nejen tím, že porušuje zákon a jako poštovní úředník otevírá cizí zásilky.

Přesto jsem za tuto drobnou připomínku haiku vděčná a doufám, že i avizované pokračování Pošťákova snoubenka bude brzy přeloženo do češtiny. Ráda si ho přečtu.