Ačkoliv se na punkové scéně pohybuji necelých třicet let, s Vítkem Formánkem jsem se poprvé bavil až letos, kdy také vydal knihu rozhovorů 44 známek punku. Objevil se v Praze na Anarchistickém festivalu knihy, kde si rozhodil několik výtisků na stolek hned naproti baru a o zájemce neměl nouzi. Asi není třeba opakovat, že novodobé anarchistické hnutí v Česku vyšlo z velké části z tehdejší punkové subkultury a její nemalou část dodnes provází anarchistické myšlenky a D.I.Y. přístup. A 44 známek punku mimo jiné vypovídá o tom, čím punk byl a je pro kapely, které mu udávaly zvuk.

Číslovka v titulu knihy je počtem rozhovorů, které naleznete uvnitř, doplněné o stručnou historii a diskografii každé kapely. Od Vítka však vím, že jich měl připraveno přes sedm desítek, ale nezbylo mu kvůli už tak velkému rozsahu nic jiného než volit, které v knize zveřejní a které ne. Vydavatele nakonec sehnal v nakladatelství Petrklíč a na knize se vedle něho podílela i jeho partnerka Eva Csölleová, s níž také vydává punkový fanzin Sex, fun and rock’n’roll. Eva přispěla především fotografiemi. Na škodu je jen, že některé zveřejněné fotky jsou moc malé na to, aby zanechaly správný dojem. Pokud si je ale prohlédnete, na množství z nich uvidíte někoho z autorské dvojice, až máte dojem, že listujete rodinným albem. Nejde ovšem o žádný projev sebestřednosti. Nadšení, s nímž Vítek pokládá kapelám otázky a přistupuje k tématu, odkrývá upřímnou radost z toho, co dělá, a že o svou radost a její výsledek se rád podělí s každým, kdo o to má zájem. Možná že díky tomu, že sám je tak dobrosrdečný a přátelský, nemá pochopení pro ty interprety, kteří nestojí o pouťové focení se s fanoušky na festivalech (např. Jello Biafra).

Vítek na úvod popisuje, jak se začátkem 80. let setkal s punk-rockem a propadl mu, aby pak navázal stručnou historií punku samotného a jeho zakořenění v Česku. A že punk u nás nepozbyl svůj podvratný potenciál s koncem bolševické éry, potvrzuje v krátké předmluvě Karel Bouša (Telex): „Přežil jsem temno komunismu a pln euforie jsem jej na jeho cestě do propadliště dějin zdravil vztyčeným prstem. Zdravil jsem jej v radostném očekávání demokracie, spravedlnosti a pravdy. Bylo to naivní čekání, čekání na Godota. Stále čekáme, i když nadějí kvapem ubývá. Proto je punku stále zapotřebí, proto punk nesmí zemřít.“

Červená nit táhnoucí se celou knihou je Vítkova snaha dobrat se podstaty punku a jakoby si potvrdit své dřívější poznání, „že až na výjimky jsou pankáči pohodoví lidi s jasným názorem na dobro a zlo, s jasným odporem k násilí, válce a týrání zvířat a s dobrým srdcem“. Není proto neobvyklé, že hodně v rozhovorech vyjádřených životních postojů se točí kolem toho být na sebe laskaví (Adicts, Subhumans), chovat k sobě respekt (Anti Nowhere League), žít a nechat žít (Antiseen), namísto velkých gest dělat to, co cítíš, že je správný (Conflict), být sám sebou (Discharge, Charge 69) a být k sobě upřímný (One Way Systém, TV Smith), nikomu neubližovat a udělat někoho šťastným (Eddie and the Hot Rods), chovat se k ostatním, jak chceš, aby se oni chovali k tobě (Left for Dead, Oi Polloi), způsobovat co nejmenší škody (Skeptix), mít kontrolu nad svým životem (UK Subs) a užívat si ho (Varukers).

Kniha je dokladem rozmanitosti punku a přístupu jeho protagonistů. Některé kapely chtějí hlavně hrát hudbu, co se jim líbí, a něco vydělat (Professionals), další se chtějí hlavně bavit (Peter and the Test Tube Babies), utéct před pesimistickou realitou (Toy Dolls) nebo je zajímá „víc to, jaké byly fotbalové výsledky a kdo koupí další pivo“ (Cock Sparrer), a jiní zas cítí potřebu posílat do světa myšlenky, které by ho udělaly lepším místem k žití (Barackca, Conflict), nebo hrát na benefičních koncertech (D.O.A.). Je dobře, že Vítek ponechal prostor i pro ojedinělé xenofobní projevy (Age of Chaos). Nejde tu o to takové názory legitimizovat, ale spíš ukázat plastičnost punku, který není žádnou úzce vymezenou škatulkou, ale můžeme se v jeho širokém rámci občas setkat s věcmi, co už prostě nevoní. I když v nějakém názorovém minimu by punk základ mít měl: „Myslím, že hlavním kritériem je nebýt úplný idiot. A lidi, co jsou rasisti a fašisti, jsou zkurvený idioti.“ (Gin Goblins)

Mladickou punkovou radikalitu ale v rozhovorech moc nehledejte. Není to proto, že by z punku vyprchala, ale spíš kvůli tomu, že naprosté většině zpovídaných je zpravidla přes padesát. Proto i Vítek, ročník 1963, je mezi nimi jako ryba ve vodě. O to víc se dozvíte, co formovalo kapely první i druhé punkové vlny, jak hudebně, tak názorově; jaké problémy měly s prací, s nezaměstnaností, s nahrávacími společnostmi, s drogami, se vztahy…; a jak se jim daří po těch dlouhých letech a do jakých aktivit se případně zapojují.

Z těch, které jsme nezmínili výše, jmenujme pár dalších zpovídaných kapel, např. Damned, Exploited, GBH, Kud Idijoti, MDM, Nasty Rumours, Pankrti, Ramones, Restarts, Subway Sect, Vibrators, Vice Squad či Zero Point. Vedle nich tu ale najdete například i rozhovor s „punkovým historikem“ Ianem Glasperem či s vydavatelem časopisu Permaculture Tony Rollinsonem.

Punk není mrtvý a má tu stále své místo, nikoli jako kooptovaný produkt showbyznysu, ale zejména ve své D.I.Y. podobně, jako „hudba pro neprivilegované, podceňované a opovrhované lidi“ (UK Subs).