Asi v půlce knihy jsem se podívala na trailer ke stejnojmennému filmu. Aha, řekla jsem si, už tuším, jak to dopadne. A spokojeně četla dál. Nikdy jsem se nemohla mýlit více…

S desetiletou Melanií se seznamujeme v “divné škole”. Děti žijí v samostatných celách, do třídy je, připoutané k vozíkům, odvážejí vojáci mířící na ně zbraněmi a všude se line chemický zápach. Dívka ale vše bere jako zcela normální stav a na učení se těší. Má fenomenální paměť, miluje řecké báje a zbožňuje svou učitelku Helen Justineauovou.

Helen ví, koho má před sebou. Je však z dospělých asi jediná, která nevidí pouze nebezpečné tvory, ale především děti. Lidské bytosti, napadené parazitem, který z nich udělal krvelačné kanibalské zrůdy. Tuší, že tato “mláďata” jsou jiná, než dospělí hladovci.

Doktorka Caroline Caldwellová však v hladovčatech vidí jen biologický materiál. Jejich napadené mozky je třeba rozpitvat, rozřezat na tenké plátky a odhalit, proč jsou jiní, než ostatní. Zjistit, zda by se z jejich tkáně dalo vyrobit sérum a tak zachránit téměř zdecimované lidstvo.

Seržant Eddie Parks, velitel celého komplexu, je voják, který umí mlčet a dělat, co se mu řekne. Řídí se však svými postupy, které často neodpovídají těm oficiálním. Je strohý, často nevrlý, ale srdce mu ještě nezezelenalo.

Ke čtveřici hlavních hrdinů se po napadení základny připojí poněkud bázlivý vojín Kiernan Gallagher. Čtyři lidé a jedno hladovče prchají před hordami lidí i hladovců. Jejich původně několikahodinová cesta se změní na několikadenní boj o život i budoucnost lidstva.

Zombie mě nikdy nebrali. Do svých třiapadesáti jsem je ve svém literárním životě vůbec nepostrádala. Až mi do cesty vstoupila malá Melanie. Geniální, roztomilé dítě, které chcete, jako učitelka Helen, pohladit, přivinout na hruď. I když víte, že tak má k vašemu krku nejblíž…

Už nevydržím číst celou noc, jako před lety horor Souboj od Matthew Reillyho, ale i tak jsem čtyři stovky stránek zhltala za dva večery. Příběh je tak čtivý a napínavý, že se těžko odkládá. Navíc, i když jde o fabulaci, vědecké poznatky skvěle zapracované do děje vytvářejí dojem reality. Vždyť s myceliem - podhoubím (nemyslím literárním) se setkal snad už každý.

Pravda, můj citlivý žaludek mne sice nutil použít mnou zatracovanou metodu rychločtení na stránkách s brutálním krvavým, obsahem. Naštěstí jich tam však nebylo mnoho.

Zdá se tedy, že i ponurý horor, který umělečtí kritici považují za pokleslý žánr, může oslovit, obdarovat, také hloubavější čtenáře. Pohled na “shluk vzájemně propletených vláken” v půdě, na stromě, slámovém balíku s hlívou ústřičnou či v Petriho misce vás pak zašimrá v zátylku… Co kdyby...