Sedávali dlouho naproti sobě na březích řeky a chytali ryby. Mladý lékař a policista. Setkali se až u svého prvního společného případu. Cyklistu porazilo auto a řidič, místo aby mu poskytl pomoc, ho odvezl do lesa. Chlapec se však doplazil k prvnímu domu a díky lékařské péči byl zachráněn. Na policistech bylo najít řidiče-hyenu. (Tento případ určitě mnozí znáte z médií).

“Takže ho zachránily endorfiny. To by znamenalo, že s nimi může člověk konat zázraky!”
“Dalo by se to tak říct, než se ovšem vyčerpá jejich zásoba. S endorfiny překvapivě přežívají lidé i v extrémních podmínkách, když se zraní někde v horách, přežijí výbuch v dole, jsou zasypaní v troskách, po zemětřesení, ztroskotají na moři… nebo jako tady u Martina Málka. Je to dar osudu, který uvolní sílu a dá možnost přežít.”

Před čtenářem se tak začíná odvíjet příběh jednoho hlubokého přátelství, které oběma násobilo radost a zmírňovalo tragické okamžiky.

Psychiatr a prozaik Jan Cimický čerpá náměty ke svým knihám zejména ze své lékařské praxe. A protože se v ordinacích i na operačních sálech ocitají také oběti násilných činů, mívají jeho příběhy mnohdy detektivní zápletku. V románu Kamarádi však naleznete mnohem více.

Milovníci kriminálních thrillerů, bestiálních vražd a potoků krve budou zklamáni. Detektivní linka románu odpovídá spíše soudničkám. To však neznamená, že nebudete zažívat nepříjemné pocity. Například bezmoc stolkovaného, kterému nepomůže ani policie, ani soudy, je popsána tak sugestivně, že až mrazí.

“Přemýšlím o tom, jak pomoci člověku, kterého si někdo vybere a začne ho pronásledovat, ve vší počestnosti, ale zato neustále. Oběť se marně brání, nelze dotyčného totiž setřást. Nelze se ho zbavit… Psychiatricky se snad nejedná o posedlost, ale o ulpívavost, která se možná ani nedá léčit.”
“A léčí se nakonec ten pronásledovaný,” potvrdil Hladík…

Zajímavá je také linka osobní, v níž se seznámíme s rodinným životem obou hlavních hrdinů, kterým okolí začalo - pro jejich velké přátelství - přezdívat Bouvard a Pécuchet (román Gustava Flauberta a český televizní seriál Byli jednou dva písaři).

Kdyby autor vynechal sáhodlouhé “odborné” komentáře, měl by příběh větší spád. Například popis fungování mozku na tři čtvrtě a dvou odrůd “nešvestek” téměř na dvě stránky působí jako přímá řeč nevěrohodně. Ale pokud nikam nespěcháte a rádi přijmete z “lehké” literatury i trochu poučení, jsou Cimického Kamarádi právě pro vás.